Dopis sedmdesátý první

Lisarah,

jsem doma. Jak prostě to zní a jak moc to znamená.

Jak jsme tak pomalu proplouvali záplavou světélek a kapitán zahlásil: „We’ve just crossed the border“, objevil se zas ten zvláštní, rozporuplný, hořkosladký pocit a s ním i otázka, plno otázek:

Dokážu v téhle zemi žít?

Teď?

Jednou?

Napořád?

Tahle nádherná schoulená malá zemička, na jejíž přítomnost se ve světě doptávají a pak většinou jen pokyvují a vy víte, že vůbec neví.

Ten hezký pocit, kolik věcí je tu v pořádku a jak vás to může hřát u srdce, když se vrátíte po dlouhé době ze světa… jak jsi mi jednou napsala do Kanady „kdybys tu byla, chtěla bys zase pryč“ a tak to přesně je. Tak strašně moc se těším, až vás zas všechny obejmu, a tak strašně se těším – teď když mě ještě nesou křídla vzduchem – až se zase vznesu a zamířím někam daleko.

Jak člověk nikdy neví, co chce a to je tak dobře, protože tahle rozmařilost se stává největším motorem všech zásadních změn a krásných okamžiků v našem životě.

Sedím doma. V kuchyni. Za stolem. To je to místo, kde se zrodilo mnoho myšlenek, povídek, úniků do světa románů i non-fiction (jak označuje reálný život v literatuře angličtina, i když to vlastně není úplně přesné). Cítím se tak unavená, ale tak spokojená.

Brzy na viděnou,

M

Dopis sedmdesátý

Medo,

jsme na Vysočině. Dnes ráno trochu sněžilo. Jinak prázdné stráně.

Poslední dny se budím podrážděná, nespokojená.

Jsem v mezičase – mezi svátky; Vánoce za námi, Silvestr před námi. Jsem v mezičase – v místě a čase; jsem doma, ale jediné doma to bylo před lety.

Hledám cestu, a přitom si nejsem jistá, že vím odkud.

Neveselé na konec roku? Možná, ale organizované slavení stejně není pro mne.

Vánoční papíry, roztrhané, zmuchlané a zamotané do stužek, leží v koutě. Dárky - knihy, hračky, oblečení - roztroušené po místnosti. Tácy s rozdrobeným cukrovím spočívají na svátečním ubrusu. Ze stromečku padá jehličí a větve se sklánějí k zemi.

Po velkém těšení přijde vždy velký smutek.

Jedno bez druhého nejde.

Daň.

****

Medo, je druhého ledna, 23.09 a já piji třetí skleničku vína. Potřebuji, aby se se mnou točil svět.

Svátky pro mne byly náročné.

Dnes se uzavřely -  celodenním balením, v půl páté odjezd od rodičů, v půl deváté v Praze, v půl desáté vybaleno, v jedenáct spící Ouško a mužem uspávaná Modřinka. A já u vína a Tvého dopisu.

Jsem plna rozhodnutí, že letos to bude jiné. Víc se chci zaměřit na sebe - což s dvěma dětmi určitě nepůjde snadno - ale chci. Potřebuji to.

Děkuji za Tvé pohádkové vyprávění.

Těším se na Tvůj příjezd.

Přeji nám, ať nás čeká krásný rok.

Lisarah

Dopis šedesátý devátý

Lisarah,

vánoční časy pro mě vždycky bývaly nějak těžké… ale zrovna dnes na to nechci myslet, dnes chci napsat pohádku. Tak se pohodlně usaďte, děti, začínáme:

V hlubokých lesích daleké Kanady žil malý svišť. Lidí se nebál. Ostatně když nějaké potkal, vždy o něm říkali, že je to nejroztomilejší zvířátko, jaké kdy viděli. Dávali mu občas i něco ze svojí svačiny a ve chvílích nepozornosti jim občas i něco uloupil. Většinou jen oříšky nebo müsli tyčinky, takže si nepředstavujte žádné hody. A taky ho občas z těch lidských oříšků bolelo bříško.

Jednoho dne na cestě k jezeru jsme ho potkali i my. Zdál se nám trochu opuštěný a hubený, ale dobře víme, že v přírodě se zvířátka nekrmí. Mohlo by jim totiž být špatně a mohli by umřít, nejsou zvyklí na naše jídlo. Mohli by si také zvyknout, že vždy něco od lidí dostanou a časem by ztratili schopnost si potravu obstarat sami.

Měl na čumáčku malé černé srdíčko. Viděli jste někdy sviště, děti? Je to takový menší tvor velký asi jako kočka, chundelatý s velkým huňatým ocasem. Tihle Kanadští jsou vybavení na dlouhou a tuhou zimu. Jsou býložravci, to znamená, že se živý různými travami, semeny i ovocem. Někteří však nepohrdnou ani malým hmyzem, obzvlášť, když si chystají zásoby na zimu.

Pojmenovala jsem ho Marmeládka. Svišť se anglicky řekne marmot a mně se líbilo, že to bude marmot Marmeládka. Když jsme tak seděli na kameni vedle sebe, začala jsem mu vyprávět, kolik statečných a nebojácných zvířátek jsem tady v Kanadě už potkala:

„Jeden se jmenuje Badger (Jezevec), bydlí ve městě. Je to černo-bílý kocourek, který, než přejde přes přechod, se vždy rozhlédne. To je moc důležité. S lidmi se kamarádí, tak jako ty, ale pohladit se nenechá od každého, dobře si vybírá, s kým se bude kamarádit a s kým ne, ví totiž, že někteří lidé nejsou hodní jako jiní a nejvíc se bojí malých dětí…“

Děti a víte proč? Protože děti ho někdy pěkně zlobí, tahají ho za ocas a za kožich. Vy určitě takové věci neděláte, že ne?

„I když se ale zrovna s nikým nemazlí, není nikdy sám, prochází se městem a potkává tolik lidí, občas se jen tak posadí k někomu, kdo si na lavičce čte, takhle jsme jednou tiše seděli i spolu. Jestli chceš, mohla bych Tě vzít s sebou do města. A sedávali bychom na lavičce společně.“

Otočila jsem se k Marmeládkovi, pozorně poslouchal moje vyprávění, pak se na mě podíval a já měla pocit, jako by se usmál. A byl pryč.

M

Dopis šedesátý osmý

Medo,

tak půlka adventu za námi. Já se letos rozhodla prožít každý jeho den svátečně. Zatím se mi to daří. Byla jsem na adventním koncertě v Pražské křižovatce, kde zazněly Golbergovy variace od Bacha v podání hoboje, klarinetu, fagotu a basetového rohu. Navštívila jsem Hilského přednášku, tentokrát na téma Sonety. Jednalo se o sváteční akci, neboť tam bylo i zhudebnění textů a hlavně procítěný přednes básní Vladimírem Polívkou. Balily se dárky, netrpělivě vyhlížel Mikuláš, zapalovala se první a druhá svíčka na adventním věnci, muž dělal s Modřinkou cukroví. Modřinka měla první vánoční besídku ve školce (nic neřekla, ale stejně to bylo krásný; doma nám to pak ale zazpívala). Nechala jsem si vyrobit personalizovaný náramek s iniciálami dětí. Přijela maminka, takže byl víkend plný chození po adventních trzích. S mužem jsme po dlouhé době mohli večer vyrazit do divadla (v Celetné, představení Milena má problém, napsala, režírovala a hrála v tom Šárka Vaculíková, hodinová délka, řešení, zda říct u oltáře ano, co to znamená, ptaní se žen v jejím životě, jak to vnímaly ony, celkem dobré).

Každý den hezký zážitek.

Uvědomila jsem si, že není těžké ho ve dni najít, skoro vždycky tam je. Nějak mě tohle zjištění naplnilo velkou pohodou a vděčností.

Včera jsem po skoro pěti letech montovala Ikea knihovnu. Tu, co jsem si koupila do našeho podnájmu v Dejvicích, pamatuješ? Tenkrát to byl můj první kus nábytku, první kus, který jsem si sama dávala dohromady (s tvojí pomocí). Pak procestoval několik dalších bytů a domů na Vysočině i v Praze, a teď jsem si ji od bratra vypůjčila, protože ležela ladem a mně se pro Modřinku do pokojíčku zrovna hodila. Musím říct, že při tom skládání prkýnek jsem si zase připomněla, kolik vody řekou mého života mezitím proteklo.

Co z toho vyplývá? Čas nás unáší dopředu rychlostí uragánu, ale nesmíme zapomenout se radovat z toho, že každý den prožíváme, jak nejlépe umíme a že je v něm hodně dobrého.

Hezké, poklidné dny plné zázračných okamžiků z deštivé Prahy posílá

Lisarah

PS: Těším se na tebe. Moc, moc. Divadla, kavárny, povídání. Všechno bude!

Dopis šedesátý sedmý

Milá Lisarah,

už se na mě těšíš? Konec roku se rychle blíží a mě přijde jako včera, když jsem Ti loňský poslední den v roce psala dopis z vlaku do Prahy.

Vánoční večírky v plném proudu, my měli na tom našem dobrou pizzu s bizoním masem a večer jsme si jeli zahrát curling. Skvělý sport! A v mém věku prý vhodnější sport než hokej – říká můj tatínek.

Včera jsme se vrátili z Mexika. Obě země mají (dle jejich slov) „krásnou zimu“ a ta vypadá hodně hodně jinak. Všechno je relativní.

Dnes ráno jsem byla svědkem půvabné chvíle. Naše paní sousedka má tzv. „day-care“, hlídá malé předškolní děti. Když jsem šla do práce, zrovna vedl tatínek jednu malou asi tříletou holčičku a když za sebou zavřel dveře a nastupoval do auta. Vyšplhala se na lavici pod oknem, zběsile mu mávala a volala za ním: „I love you, I love you, I love you…“ A já si říkala, jak je to tady jiné a jak my většinou říkáme takové věci jen v přívalu neúnosného množství něhy, méně často, než říkáme plno jiných (obvykle ne tak hezkých) věcí a jak je to obrovská škoda. A taky jsem si říkala, jak na tom budu pracovat, jak budu cenit každý jediný okamžik a nebudu naštvaná z chladného rána (26 stupňů) a honu na turisty na své dovolené, protože je to dovolená a já se mám vlastně krásně a všechny nepříjemnosti jsou jen maličkosti, které nic neznamenají. Ale jak je to těžké! Psala jsi o tom v minulém dopise. Jak často nás to napadá až zpětně. Jak se daří Tobě v téhle práci na sobě samé?

Včera jsme s naším kamarádem Kanaďanem objevili plno sportů, které jsem jeden nebo druhý do té doby neznali. Pro mě osobně nejzajímavější byl asi broomball, jeho maminka prý večer vzala nějaké starší ošoupané koště a šla si s kamarádkami zahrát. On zase neznal kolovou a my se hodně nasmáli u pokusu mu tento sport vůbec přeložit do angličtiny (nakonec to bylo něco jako bike soccer – oficiálně je to cycle-ball).

Krásné předvánoční dny,

M