Téma 18: Milostný dopis ve verších

text od Medy:

Půjčila jsem Ti mou knihu

Neztrať ji prosím

Bude se nám hodit

Až zase budeme chtít zapomenout

Kým jsme byli

Odkud jsme vzešli

Přijmi svůj původ

Jen tak budeš celá

Řekls mi jednou

A právě pro Tebe chci být

Celá

Půjčila jsem Ti mou knihu

Neztrať ji prosím

Bude se nám hodit

Až budeme našim dětem vyprávět

Jak jsme byli mladí

Jak jsme se milovali

Nemusíš být pořád veselá

Jen tak budeš šťastná

Řekls mi jednou

A právě s Tebou chci být

Šťastná

Půjčila jsem Ti mou knihu

Neztrať ji prosím

Bude se nám hodit

Až přijdou těžké chvíle

Až budu třídit knihovnu

A rozdávat své knihy

Znovu Ti ji pak dám

text od lisarah:

Milostné sladkosti

Začalo to nenápadně. Tak nenápadně, že si toho nikdo kromě mne snad ani nevšiml. Chodím do večerní školy, kde si doplňuji vzdělání. Nejsem tu sama, je nás čtyřicet. Čtyřicet dospělých lidí mezi pětadvaceti a pětapadesáti. Jsme z různých koutů, máme různé názory a různé životní osudy. Spojuje nás jen ta škola. Je to legrace. Bavíme se tu. Protože musíme, učení je těžké, učitelé mají přemrštěné nároky, které se při plném úvazku a rodinných večerech, nedají zvládnout. Ale o to teď nejde, teď jde o pavučinkový příběh těch dvou studentíků od nás.

Jak už jsem uvedla, začalo to nenápadně. Cukrářka přinesla krabici větrníků. Každý si mohl vzít, každý ochutnal, poděkoval. A za chvíli si šel pro další. Protože byly opravdu moc dobré. Baculatá cukrářka se červenala a smála. Viditelně jí to dělalo dobře.

A tak příští týden přinesla rakvičky se šlehačkou. Přistoupil k ní knírkatý Ital a začal laškovat: "Já si vezmu, jen když mi tu šlehačku tam nastříkáte vy sama." Cukrářka se smála a zčervenala ještě víc než minulý týden. A takhle začal jejich milostný duet. Cukrářka každý týden napekla sladkost, Ital zalaškoval a škemral minimálně třikrát "ještě jeden zákuseček, slečno líbezná".

Kdyby byla kluk, a kdyby jí bylo sedmnáct, psala by básně. Ale je žena, dospělá, a tak peče sladkosti. Laskonka je jejím veršem, tvarohový štrúdl básní, malinový koláč písní. Posílá dopisy utřené z cukru a žloutku.

Tohle její sladké psaní trvá celý půlrok. Pak máme zkoušky. Znovu se všichni sejdeme až patnáctého února. Venku je černo, ve třídě pochmurno. Vše vypadá stejně jako jindy, ale něco je jinak. Ital chybí! Cukrářka zmateně těká malýma očkama po místnosti, co to znamená? Dozvíme se od vyučujícího, Ital se přestěhoval zpět do Itálie. Cukrářka zbledne. A už nikdy žádnou sladkost pro nás nenapeče. Nic se vlastně nestalo, jen jedna duše přišla o schopnost péct milostné sladkosti.

**************

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto téma: Bezbarvost

Téma 17: Zkouškové období

text od lisarah:

Zkouškové období

Sedím nad otevřeným laptopem, lokty ponořené do tun černě popsaných a barevnými zvýrazňovači podtrhaných papírů. Nesoustředím se. Poslouchám dětské hlasy z venku. Slyším bouchání míče o tvrdou zem a bezstarostnost dětství. Já chci taky! Chci, aby mi bylo znovu dvanáct, chci přijít ze školy, udělat úkoly, něco se naučit a mít volné odpoledne. Chci tu volnost. A místo toho mi je dvakrát tolik, jsem na bytě se třemi spolubydlícími a procházím si otázky ke státním závěrečným zkouškám. Co to vůbec dělám? Samej stres, litry coca coly, čokoládové tabulky, neustály refresh facebookovských stránek. A mezitím občas očima přejedu pár stránek nějakého textu  k nějaké otázce. A pak zoufale sáhnu po dalším štráfku čokošky. Proč to vůbec dělám? Budu mít titul, kterým mne skoro nikdo oslovovat nebude, budu mít titul z oboru, ve kterém nechci hledat práci. Budu mít pokoj od učení!

Měla bych být dospělá. V pětadvaceti vědět co chci. Ale nevím. Nevím, čím se chci živit. Nevím, kde chci bydlet. Nevím, jaký životní styl chci vést. Nevím, s kým chci žít. Nevím, kým chci být.

Nejsem si ani jistá, že vím, kým jsem. Život mne unáší vpřed jako vlny na moři. Občas je to bouřlivé, občas poklidné. Záleží na počasí (= na tom, co se přihodí).

V životě mám ráda okamžiky. Když se s rodiči koukám na film a povídáme si u toho. Když jedu na kole z kopce. Když čtu knížku, která mne nenechá ji odložit. Když si koupím točenou zmrzlinu a je takové horko, že ji nestíhám lízat, takže mi teče po prstech, které jsou pak slepené. Když se na mě usměje milej kluk v metru. Když se mi povede říct vtip, který zafunguje. Když uléhám do čerstvě povlečenejch peřin.

Takových fajn věcí, které mne v životě blaží, bych mohla mít ne jeden, ale padesát odstavců. Podle toho usuzuji, že jsem šťastná a mám život ráda. Jen už si jsem méně jistá, že mám ráda ten svůj život. Nedokážu přijímat dospělost. Proto chci do tepláků a jít si házet balonem ven. Nejde to už, vím. Musím tu sedět, učit se makroekonomii a smiřovat se s tím.

A tohle je na tom zkouškovém to nejhorší. Ne učení - ale dokopat se k němu. A za druhé - přežít tyhle na mysli klesající úvahy. 

text od Medy:

Zkouškové období

Sedím v kavárně „Dobrý ročník“. To jsem já – dobrý ročník. Vnímám se zevnitř a vzrůstá ve mně strom života a košatí se, právě rozkvétá, řekla bych. Myslím na úryvek z knihy Strážkyně pramene, co četla Jana Stryková na Noci literatury. Tak to je – voda začne vřít v nitru, pak až bublinky proniknou na povrch. Vše je stále v pohybu, i když to nevidíme.

Mladá slečna, pravděpodobně studentka, s vlnitými vlasy listuje skripty. Je krásná. Světle hnědé prameny vlasů jí důrazně rámují něžné rysy obličeje. Má řecký nos, který musí muže přivádět k pláči. Pije své cappuccino. Hrneček zvedá k ústům ještě tím mladistvým neohrabaným vyplašeným gestem. A já jí závidím jednu jedinou věc – zkouškové období.

Kavárna je zařízena v půvabném stylu „co dům dal“, hraje francouzská hudba, krásné r rezonuje v mé hlavě tak, jak kdysi resonovalo i na mém měkkém patře. Honí se mi hlavou tisíce myšlenek. Smrkám ještě černou krev, jak mi můj poslední let protáhl dutiny. Zažívám toho tolik. Uvnitř mě vře život a já se usmívám a nevím o tom, lidé na to neuvěřitelně reagují, chtějí si kousek vzít, konečně vidím svět v plné paletě jeho barev, vnímám sebe, záři malého ametystu, co mám vsazený v hrudi. Zběsilé tempo marše, co právě zní, cválá jako můj život posledních měsíců. Umím žít přítomností, dokázala jsem to. „V přítomnosti je největší pravda o vás.“

Chtěla bych takhle žít i dál, vstát brzy, projít se vinohrady, políbit pohledem nepozemsky krásné panorama Svatého kopečku. A žít a žít a žít. A pak psát a psát a psát.

Slečna odchází. Její kamarádky si ji berou do parády. Ale tak nějak jinak. Tak nějak po jejich. Moravské holky.

„Eli je taková kočka, že?“

„Slyšela jsem, že se bude stěhovat, že má v Praze nějakého chlapa. Škoda.“

„Na víkendy je tu snad zpět.“

„Třeba si tam najde nějakou práci, po škole to bude mít lepší než tady.“

Tatínkové venčí děti v kočárcích. Lidé se tu svižně loudají. Jejich chůze je svěží. Venku u stolečku sedí krásný chlap s ostře řezanými rysy, se strništěm. Při úsměvu mu koření kolem očí drobné milé vrásky. Připomenou mi tebe. Sem tam zní rakouská němčina. Kolemjdoucí se zdraví zúčastněným hlasitým pozdravem a usmívají se. Jsou rovní, řádní a upravení. Hezky oblečení. Popisuji jen to, co vidím. Nejsem objektivní, protože to tady miluju, ale cítím se tu šťastná a to je myslím mnohem víc. Některá místa mají tu moc a už jen to, že jsou, je ten největší dar.

Ráno jsem tu hledala bankomat, prošla jsem dvakrát náměstí dokola, na poště mi řekli, že jeden je velmi daleko, za náměstím, pořád dolů a doleva... a pak mě jedna postarší dáma chytla v podpaží, že mě k němu doprovodí. Lidé říkali: „Je to daleko.“ Ale pochopila jsem, že vzdálenost tu vnímají jinak. Celá situace byla groteskní, ale jen v optice pražáka. Proto jsem se pak sama sobě zasmála. „Změňte postoje, které vám neprospívají.“

Nechce se mi odtud, jenže jsem v práci, a tak se musím vydat hledat wifi. Poskládat zpět do kostičky tohle malebné leporelo. Přetrhnout nic. Nevadí. Jednou ten čas přijde, říkáš. A já ti to věřím. Věřím ti.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila toto téma: Milostný dopis ve verších

Téma 16: Má šťastná hvězda

text od Medy:

Pod šťastnou hvězdou

Měla to v životě těžké. Už jako dítě ohluchla na jedno ucho. Její nevlastní otec ji zneužíval. V pubertě se u ní poprvé projevila bipolární porucha. Léky občas brala, občas nebrala, zmítala se mezi jary a zimami. Střídala image a partnery. Moc si z toho období nepomatuje. Zapomněla na to.

Když potkala Marka, nepochybovala ani chvíli, že on je vstupenkou do normálního života. Cvakla si a prošla turnikety z hlubokého černého tunelu ven na světlo. Byla šťastná, prvních pár měsíců určitě. Když ji požádal o ruku, dojalo ji to tak, že řekla ano. Brzo ji to nějak omrzelo. Staral se o ni jak o malé dítě. Samý mateřský plurál. Šišlal na ni. Dával jí pusu na čelo až příliš často. Mluvil ve zdrobnělinách. Byl příliš něžný. Pořád jí psal, volal. Hlídal ji a zachraňoval. Už toho měla plné zuby. Pak otěhotněla.

Nikdy mu nic nechybělo. Život mu na ranní vizitě donesl kalíšek plný tabletek štěstí – lásku rodičů, bystrost, sílu, krásu, životní optimismus. Narodil se pod šťastnou hvězdou.

Když Evu poznal, zaplavila ho nebývalá něha. Soucit zalil jeho útroby. Byla to útlá, křehká bytost s plachýma očima. Potřebuje někoho, kdo ji bude chránit. Potřebuje mě, napadlo ho okamžitě. Cítil se nějak víc jako muž, když svíral její drobnou dlaň, když ji líbal na čelo.

Rozčiloval ji postupně stále víc a víc. Jeho nemotorná gesta. Jeho hrubý hlas. Jeho přisprostlý humor. Jeho dlouhé věčně studené prsty. Jak koktal, když byl vzrušený. Jak ji chtěl pořád držet za ruku – v tramvaji, v baru, v posteli. Po dvou měsících potratila. Byla v ty dny na pokraji sil, ale vlastně se jí i trochu ulevilo.

Tohle nezvládne, říkal si. Byl pak ještě útlocitnější. Chtěl být všude s ní, volal jí třikrát denně, teď mě nejvíc potřebuje, říkal si. Občas už z toho býval unavený, ale musí to přečkat. Brzy se zase budou společně smát jeho sprostým vtipům. Budou zase šťastní.

text od lisarah:

Má šťastná hvězda

Šťastný může být jen ten, kdo skutečně miloval jen jednou v životě.“  William Shakespeare

Sabině bylo pět, když od maminky dostala přívěsek ve tvaru modré hvězdy. Líbil se jí moc, protože to byl dospělácký přívěšek na stříbrném řetízku a protože byl v její oblíbené barvě. A to ještě netušila, že jí za spoustu let pomůže poznat to nejdůležitější - svoji druhou půlku, se kterou se může bez obav smát a se kterou se zdají všechna trápení tak trochu menší.

Sabina chodila do tvořivého kroužku, kde vyráběli z keramiky hrníčky, vyšívali křížkovým stehem svoje znamení zvěrokruhu, a nebo zkoušeli péct bábovku či ušít chňapku. Sabinu to moc bavilo, byla tvořivá, nápaditá a měla na to šikovné ruce. A proto se rozhodla jít na uměleckou školu. Tak jí nastala léta svobody, hnědých rukou z mazlavé hlíny, přátel, co všechno berou easy. Dostala první políbení, zažila vodění za ruku, vyslechla si básničky jen pro ni v srdcích chlapců složených. Užívala si, měla lehkost bytí, nic jí nechybělo.

Pak nastala dospělost. Přestěhovat se od rodičů do podnájmu s kamarádkou, vytvářet umělecká díla, která nikdo nechce. Pracovat na kýčovitých zakázkách, které se příčí, ale platí složenky. Ve volnu chodila do knihovny, do muzeí, do kin, do divadel, na výstavy. Ve volnu chodila pražskými ulicemi a hledala. Hledala sebe a hledala jeho. Neznala zatím ani jednoho. Jenže není jiné cesty než poznat sebe, abychom mohli poznat jiné. A tak dál chodila a žila a hledala a snila. Pracovala ve dne, pracovala v noci, pracovala o víkendech. Chodila na večírky kamarádů, časem na jejich svatby, o něco později podívat se na jejich nově narozené děti. Jen ona byla sama. Nikdo to nechápal. Sabina, ta hezká holka s vlnitými vlasy, jak je to možné? Sabina se divila, že to ostatní řeší. Na co, vždyť jí je dobře, co jí chybí? Nic, věděla. Byla si jistá, že toho pravého potká, jen to chce ten správný čas, tak co se teď trápit a mučit, že teď by něco mělo být - přítel, dům, dovolená u moře, svatba, děti - když to mají ostatní a má na to věk. Nelze uspěchat, co nelze ovlivnit.

Sabina se dostala do dotazníkové skupiny 30 - 35 let. Konečně nastal klid. Přátelé si zvykli, že je single, brali to jako její povahovou vlastnost.

A pak konečně přišel ten den, který začal hrozně špatně a hrozně krásně skončil.

Sabina dostala u snídaně od spolubydlící výpověď z podnájmu, po cestě do práce ztratila diář, dílo jí pod rukama nevznikalo, ale bořilo se. A oběd byl nechutný.

Pak nastal podvečer.

Pršelo, provazce deště, Sabina promočená, halenka na tělo přilepená, vlasy zdredovatěné, sukně pleská o stehna, žabky se přidávají do rytmu. Zastihlo ji to po cestě z ateliéru do divadla. Na představení dorazí včas, ale v takovém stavu, že oželí hru a raději si poručí na baru svařák. Na zahřátí. Objímá skleničku, vstřebává teplo. Když trochu oschne a zahřeje se, vyjde ven. Rozhodne se hodit celý den za hlavu, prostě odteď bude líp, musí být líp. Jde domů pěšky, pěkně se projít, chůzí ze sebe den setřepat. Zastaví se na Letné, krásný výhled na město. Jo, je ráda, že je. Chvíle spokojenosti a okouzlení vystřídá strach - někdo k ní zezadu přistupuje. Sabina neví, proč neutíká, proč nekřičí. Jen odevzdaně stojí. Je ticho. Najednou se jí před očima zhoupne její modrá hvězda. Instinktivně si sáhne na krk, je prázdný. Musel jí spadnout. Kdo jí ho přinesl? Zvědavě se otočí. Usměje se do tváře mladého muže. On se také směje. Pořád je ticho. Ale jejich oči spolu mluví. A už nikdy nepřestanou.

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto téma: Zkouškové období

Téma 15: Má veselá jitra

Text od lisarah:

Reklamní ráno

Žiju v noci. Jsem noční pták, co po setmění roztahuje křídla a ve tmě divoce lítá nad příběhy, myšlenkami, lidmi.

Jsem tvor, co musí ráno vstávat do práce. Zalepené oči do desáté, nenávist vůči světu, hněv na spolucestující v tramvaji.

V noci píšu svůj svět, ve dne hraju postavu mého já.

Po půlnoci se objevují veselí dědečkové, co vyrábí pro cizí děti draky; kluci, co střílejí praky žáby; mluvící ovoce z lednice - prostě to, co si moje hlava vymyslí.

Ve dvanáct přerušuji práci a jdu s kolegy z kanceláře na oběd. Únik z prosklené budovy do restaurace v podzemí.

Odpoledne se probouzím z únavy a konečně něco v té fabrice na důležitá lejstra dělám.

Navečer si dojdu do baru. Jedna whisky, jeden doutník, jedna vyprázdněná hlava.

Abych mohl psát, abych mohl skutečně žít. V noci. Nad klávesnicí.

Takhle šel můj svět, než jsem potkal ji. Rudovlásku s vlčíma očima.

Zamilovanost. Ach, láska, ach, doteky, ach, šeptaná slůvka. Krásno.

A pan přišel - střet s realitou.

Ona je ranní ptáče, vstává před šestou, musí vidět rozednění, musí být u probouzejícího se dne.

Narazili jsme na sebe jako skály, jako zamilované skály. Co s tím?

Je víkend. Trávíme ho u Červenovlčky. Společná snídaně? Domluveno.

Donutím se vstát. Slyším nejisté tóny, které se mění ve veselé skotačení. Ptáci!

Vyjdu na terasu. Čerstvé pečivo, vymačkané pomeranče do podoby džusu, Červenovlčka sedí v proutěném křesílku.

Jak z reklamy na máslo.

Takhle kýčovitě bych to nenapsal ani já.

Jenže život není psaní. V něm se mi to líbí.

Políbím ji, usednu vedle ní.

Popíjíme kávu, uhryzujeme namazané rohlíky s máslem a medem. Naše hlasy cinkají.

Je to hezký, až moc hezký.

Já ani ona nevíme, že se za osmnáct dní šíleně pohádáme kvůli banálnosti, která bude zástupným problémem našich neladících životů. Skončí to v slzách. Náš společný život skončí v slzách.

Co mi z něj zůstane, je vzpomínka na několik něžných jiter s rusovlasým zabarvením. A pak ta povídka O řece, ve které voda stojí, kterou jsem jí napsal.

Doteď nevím, jestli je to málo nebo hodně.

Text od Medy:

Má veselá jitra

Pondělí

Ráda by začala veselým příběhem o tom, jak jí spadl na terasu malý Bedříšek. Ale nemá na to náladu. Asi má i horečku. Shlédne svůj opuchlý obličej v zrcadle a začne se přehrabovat ve skříni. Neví, co na sebe. Zavře skříň. Strčí do zásuvky žehličku na vlasy.

Střih.

Cestou do práce zmokne. Střih. Zapne počítač. Zjistí, že jí vypršelo heslo. Volá na helplinku. Střih. Vymění si pár úsměvů s kolegy. Střih. Šéf jí zdviženým palcem pochválí za dobře odvedenou práci. Střih. Na recepci si vypůjčí červený deštník, aby si na dešti vykouřila svou pátou cigaretu tento rok. Ten den už se nestane nic zvláštního.

Střih.

Večer jde na pivo s kamarádem. Zase má horečku. Pije řezané pivo a hrozně se potí. Cestou domů je zastihne bouřka. Fotí, aby mohla ten obrázek beze slov poslat.

Úterý

Vstává s kocovinou a cítí se nemocná. Skříň zavírá ještě apatičtěji než předchozí den. Nestíhá. Jede pozdější tramvají. Lidé se jí pletou do cesty. Nasazuje si brýle, přestože je pod mrakem.

Střih.

V práci se domluví se šéfem, že dnes bude pracovat z domu. Balí notebook. Kolegyně od protějšího stolu závistivě svraští čelo. Ten obraz jí připomene tři rebelské vrásky na čele toho nejskvělejšího chlapa v jejím životě. Chybí jí.

Středa

Ještě v pyžamu se vypotácí ze dveří. Zapadne do vedlejšího vchodu. Večerka. Hledá, na co by měla chuť. Od včerejška nejedla a má hlad. Kmitá očima po regálech.
„Co hledaš?“ dotkne se jejího ramene mladá Vietnamka.

„Hledám, na co mám chuť, musím to vymyslet.“ odpovídá v horečce Alice a sama je pobavená svou odpovědí.

Střih.

V uličce si hraje dítě s kostkami masoxu. Mladá Vietnamka tu odchovala dvě děti. Otevřeno je každý den, od rána, když Alice časně někam cestuje, vždycky tu koupí koblihy, do večera (minimálně do jedenácti), pořád, víkendy, svátky, Vánoce. Myslí na to, že jejich život je tenhle prostor pět krát pět. Oni tu prostě žijí, jejich děti si hrají s plechovkami od energiťáku, rovnají pivo a polévky v pytlíku do polic. Krájí chleba. Byla by možná nepochopila podstatu jejich počínání, kdybych ho nezažila v jejich vlastní zemi, tam, kde vše není vytržené z kontextu jako tady.

Alici najednou popadne vztek. Že mi pořád máme tendence něco posuzovat, hodnotit! Vůbec nic jsme nepochopili, oni to tak chtějí dělat, jsou v tom šťastní, nepotřebují naše měřítka, naše hodnoty úspěchu a spokojenosti. Žít a nechat žít, jak stárne, uvědomuje si pořád víc a víc, co to vlastně znamená. Nakonec si koupí tabulku čokolády. Podá Vietnamce třicet korun a usměje se na ní. Nasadí si brýle. V posledních dnech je nesundává ani doma.

Čtvrtek

Budí se brzy. Venku je slunečný den. Zapne notebook. Dá prát ložní prádlo. Vzdálená plocha dnes moc nefunguje. V prostěradle vyprala papírový kapesníček. Jak klepe s prádlem, v pokoji sněží. Veselý týden pokračuje.

Pátek

Ráno prší. Namísto „dobré ráno“ obdrží fotografii – panorama zalité sluncem. Stýská se jí po tom kraji. A cítí se být odbytá. Jsme ekonomičtí v jednadvacátém století. Whatsapp. Nic víc. Žijeme naše životy ve zprávách, realitu nahradily fotografie, jsme v zajetí vibrací (často je slyšíme, cítíme v tašce nebo kapse, i když se neděje vůbec nic – nikdo nepíše, to jen my po tom toužíme a náš mozek vyrábí podněty, co se vlastně podobají halucinacím). Obrací telefon v ruce a odmítá otevřít aplikaci, aby bylo poznat, že byla online.

Sobota

Obraz se přesouvá z jejího bytu do Brna, vidíme dominantu Petrova a potom dál na jih, projíždíme kolem Nových Mlýnů... v  sobotu ráno konečně spadne na terasu Bedříšek.

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila toto téma: Má šťastná hvězda

Téma 14: Půlnoc v Paříži

text od Medy:

Půlnoc v Paříži

Rád sedává doma na balkóně. Přemýšlí, kolik je kolem samoty, kolik je kolem ticha. Vzpomíná, když je konečně sám, ve svém, jaké to bývalo, když se doma rodiče za zavřenými dveřmi pořád hádali. Pak už ani ne za zavřenými dveřmi. Pak už před nimi – před dětmi. Jak ho to možná poznamenalo, jak to poškrábalo všechny jeho budoucí vztahy. Jak už předem byl vždy ve střehu a vždy očekával ten stejný konec. Konec. Jak si nevěřil a pochyboval o sobě. Jak byl zanesený. Jak někde dole uvnitř seděl kal, který nedokázal rozvířit ani odfiltrovat.

Po mnoha letech si zvyká na to, že je sám. Pije víno. Sám. Kouří. Sám. A všude je takové ticho. Naučil se vařit. Dnes si upekl řepu. Agáta by se smíchy přetrhla, kdyby to věděla. Má krásný byt. Obestřený hypotékou. Vydělává pět let po škole slušné peníze. A přemýšlí, co se životem.

Včera byl navštívit svou babičku a bylo mu smutno z toho, když si všiml, že je to stará žena. Zmenšuje se. Její kůže je plná skvrn a modřin. Občas, když se jí na něco zeptá, vidí, že je ve svém světě. Dlouho zírá do prázdna a pak odpoví něco úplně nesouvislého. Bývala to krásná žena. Dlouhé plavé vlasy, rovná jak svíce, silné paže. Pomatuje si jí snad nejvíc v každé ruce s jednou taškou. Vždycky nosila boty na podpatku, to ona byla pro něj opravdová žena. Dáma.

Když jeho matka zemřela. Sedávali spolu dlouho u okna a dívali se k nebi. Několik dnů si v hlavě opakoval nejmíň stokrát tu otázku, aby ji dobře zformuloval a sbíral odvahu. Pak se zeptal: „Babi, kde je maminka?“ Dál už jen pozoroval, jak se jí bolestí zkřivila tvář, opustila kuchyň rychlými kroky, zavřela se v ložnici, odkud poslouchal pár minut polštářem dušeného vzlykání. Brzy se vrátila, aby mu podala kvalifikovanou odpověď:

„Je tu pořád s námi, támhle nahoře,“ zvedla svůj dlouhý prst s do špičky zapilovaným nehtem k nebi, „ale už se nám nevrátí.“ Už neplakala. Byla bledá, ale smířená. Po tom, co její dcera zemřela, nebyla už nikdy taková jako dřív. Život jí provedl lobotomii neodborným způsobem. Často byla zamyšlená a bezkrevná a i když to nikdy nepřiznala, od toho dne nemyslela na nic jiného, než na chvíli, kdy bude propuštěna. Kdy bude moci jít za ní. Prováděla svou službu spolehlivě a postarala se o všechno a o všechny. Sama už ale nežila.

Agáta byla úplně jiná. Sobecká a nedospělá. Měla se příliš ráda. To jediné ho naučila. Mít se rád. Byla dokonalá, skvěle se zorientovala v každé společnosti. Lidé ji milovali. Když se poznali a ona si ho ten večer oblíbila a rozhodla se věnovat svou pozornost právě jemu, měl pocit, že vyhrál v loterii. Nemohl tomu uvěřit. Byl by se stavěl na hlavu, jen aby udržel její zájem. Pořád něco vymýšlel, zajímal se, byl zábavný, všímavý, romantický. Hrozně ho to vyčerpávalo. A Agáta byla marnivá. Chovala se ke všem stejně mile. A on za ní vlál jako krásně vyvoněný šál.

Její strategii prokoukl bohužel příliš brzy. Vlastně ani neví, jestli to dělala vědomě, důvod, proč byla tak oblíbená, byl prostý. Byla prázdná nádoba. Každý si do ní nalil podle chuti a ona ho nechala. Když mluvila s architekty, milovala budovy a nikdy neopomněla zmínit Plečnika, když s básníky, recitovala Blatného, když mluvila s jeho kolegy, byla najednou risk analytikem, s makléři skvěle zmapovala trh realit, s vinaři diskutovala o řízeném kvašení, s blogerkami o špičatých balerínách v barvě nude, s jeho nevlastní matkou o bezlepkových potravinách a s jeho otcem jezdila na hory a hrála tenis, znala a uměla toho plno, o všechno se zajímala, všechno jí bavilo. Obvykle však jen několik málo hodin. Měla rozestudovaných několik škol. Jeden týden tančila, pak lezla po horách, plavala, rybařila, cvičila jógu, pilates, střídala zájmy tak rychle, jako své převleky. Jednou byla za Twiggy, jednou ve vytahaných teplácích, jindy v lakovaných lodičkách a on už ani nevěděl, koho má vlastně doma. Nemohl jí to mít za zlé. Hledala se. Ale co jí mohl mít za zlé bylo, že ho překročila jako kámen, který jí jen překážel v cestě a pak s ním ještě rozbila okno od sousedů. Všechno kolem sebe jen použila a zahodila.

Měla nádherný úsměv. A oči. Tahle kombinace ho zničila. Krásně líbala. A vyspali se spolu hned první večer a on pojal falešný pocit, že ji miluje, takže jeho život pak dostal rychlý spád. Nejprve několik měsíců a později několik let skoro nežil, protože žil jen pro ni.

„Nechtěla jsi mluvit a teď jsi nešťastná,“ bere si cigaretu z její krabičky a myslí na to, jak včera svého otce chválil, že už nekouří.

„Nejsem nešťastná. Jen je najednou život o něco smutnější, než když jsme se milovali. Ty chvíle, kdy je člověku krásně, jsou prchavé a ty chvíle, kdy si na ně vydělává, bolestně dlouhé.“

Neviděli se několik měsíců. Je překvapený, že sedí naproti ní a necítí vůbec nic. Ona zase mluví jako básnířka. Je nádherná. Možná dokonce krásnější než dřív. A on nemá chuť se s ní milovat. Je tak dokonalá. Jenže on v tomhle dokonalém světě poslední dobou hledá spíše něco chybného, něco lidsky nedokonalého. Stýská se mu snad jen po těch syrových červáncích, po začátku čerstvém jak nový den, po první stránce jejich příběhu, než jeden z nich (už ani neví, kdo) vzal do ruky pero a něco napsal. Ale to už je tak dávno.

Jsou v Paříži. Nemá to žádný romantický podtext. Prostě tu jen oba mají workshop (korporátní firmy se sídlem v Praze si nejspíš tuto destinaci oblíbily). Usnula brzy. Milovali se. Mechanicky a úctyhodně dlouho. Jako pokaždé. Ona snad mohla mít pocit, že jejich láska po několika měsících odloučení stále žije. On se však jen snažil. Jako pokaždé.

Sedí na balkóně a poslouchá zvuky kolem. Paříž šumí jak lesy u Sázavy. Vzpomíná. Myslí na své dětství. A když odbíjí půlnoc, poprvé v životě cítí, že někde tam uvnitř, zhruba v místě, kde má brzlík, se mrská malá rybička jeho skutečného já.

text od Lisarah:

Půlnoc v Paříži

Do Paříže jsem odjížděla ve smutku. Černé kalhoty, černé tričko. Aby nebylo pochyb. Smutek uvnitř. Potřeba ukázat ho navenek. Něco se stalo, něco s čím se člověk těžko srovnává, přesto jsem se rozhodla do Paříže s kamarádkou jet. Vždyť jsem se na to těšila celá léta! Že jednou budu chodit pařížskými uličkami, snídat croissanty, obdivovat poklady v Louvru či přivírat oči nad kýčovitě svítící Eifellovkou. Navíc, nic mi tu neuteče. Ani ten můj smutek ne. Ten se hezky nasáčkoval do batůžku a vyrazil s námi.

Cesta autobusem byla nekonečná. Otlačený zadek, ztuhlý krk, beze spánku, nemožnost natáhnout nohy. Zastávky u benzínek. Toalety, čištění zubů, nevyspalé mikrokonverzace.

Hrozný je, že přijedete do Paříže a v prvních hodinách uvidíte ošumtělé nádraží a přecpané malé metro. Řešíte lístky, mapky. Hlavy skloněné, dohady kudy jít, kudy ne.

Nakonec jsme se nějak na kraj města dokodrcaly a ve Formuli se ubytovaly. Sprcha z nás smyla náročnost cesty, a tak jsme mohly vyrazit do centra.

A já začala objevovat svoji Paříž. Bílé víno na dřevěném mostě umělců. Černoši prodávající kýče. Auta, co jezdí na červenou. Čerstvé bagety. Štíhlé a elegantní siluety. Odpolední siestičky u malých stolků před kavárničkami.

Bylo mi krásně, z města jsem nasávala energii. Procházku památek jsme prokládaly parky, zmrzlinou a dobrým vínem. Moje duše se začínala uzdravovat. Pomalu jsem začala do černého oblečení vkládat tlumené barvy. Sbírala jsem odvahu, z atmosféry ulic se mi chtělo rozpřáhnout ruce, točit se dokola a smát.

Kamarádka měla chuť jít na diskotéku, do baru, prostě se bavit nočním životem. Nechtělo se mi, raději bych si dala salát v příjemném podniku a na pokoji u láhve vína pročítala zítřejší program. Šla jsem, přece ji nenechám v centru samotnou. Proto jsme tu spolu, abychom si kryly záda.

Nevím, kde našla ten bar, ale bylo to tam děsný od prvního okamžiku. Přeřvaná hudba, naštvanými obličeji pomalované zdi, dým jak od cigaret zahaloval všechny osoby v místnosti. Takže je jasný, že Klára byla ve svém živlu. Hned se vrhla doprostřed toho chumlu a ztratila se mi obklopená pestrobarevným houfem šarmantních mladíků. Po dvaceti minutách pocení, kdy jsem byla přitisknutá na záda kohosi, jsem se propracovala k baru a objednala si láhev šampusu.

Když už jsem tu, tak si to užiju, ne? (Navíc ta představa, že po dvou deci znovu absolvuji tuto estrádu "Moje prsa na cizí záda, cizí  prsa na moje záda", no brr.)

Miluju bublinky. Vím, že je to z reklamy na čokoládu, ale o šumivém vínu to u mne platí taky. Hezky mne zašimraly v puse, polechtaly v krku a příjemně se rozprostřely v žaludku. Lokla jsem si znovu.

Asi jsem byla už přiopilá, a nebo mne ty bublinky nadnášely, ale co, hlavní je, že jsem se cítila krásně. Vyšla jsem z baru, poodešla do vzdálenosti, kde hluk hudby už nebyl tak výrazný a nadechla se. A pak se znovu z lahve napila, a pak se podívala na nebe, a pak kolem sebe. Viděla jsem Eiffelovku, zamilované páry, bylo teplo, vzduch voněl, měsíc svítil. Bylo mi krásně. Rozbrečela jsem se. Slzy mne chladily na rozpálených tváří a já se vypořádávala se svým smutkem. Loučení je vždycky těžký. A s mrtvým ještě víc. Zopakovali jsme si všechno hezký, co jsme si kdy pošeptali. Řekli si všechno to, co jsme nestihli. Nebo to aspoň zkusili. Pak jsme se odmlčeli. Zdálo se, že je najednou absolutní ticho. A do toho se rozezněly zvony. Půlnoční. Neobjevilo se žádné auto, který by mne přeneslo do zlaté minulosti mezi křehké a výborné umělecké duše, ne, jen bylo ticho a zvony bily. Loučení s minulostí.

Do loučení s minulostí vpadla rozcuchaná Klára. Kde jsi, su tam boží kořeni. Pojď mezi nás.

Přítomnosti neunikneš. Budoucnost snad přijde. Za minulost buď vděčná. Žij.

A tak jsem vešla dovnitř a stala se jednou z těch rozveselených postav mizejících v prostoru.

Dodnes nemám zdání, jak jsme se vlastně na hotel dostaly. Každopádně kocovinu si pamatuji dobře. Zbývaly nám dva dny, doobešly jsme nejzásadnější památky a ani jsme se nenadály a balily jsme kufry, které byly samozřejmě daleko těžší než při příjezdu. Čekala nás cesta domů, moje oblíbené černé kalhoty a tmavě modré tričko jsem si na to oblékla. Lepším se, ale ze dne na den prostě smutek nevymizí. A to je vlastně dobře.

Poslední pohled na tyčící se slavnou železnou konstrukci a nalodit se na úmornou cestu domů. Odjížděla jsem s těžším kufrem, lehčí duší a menším nezvaným hostem v batůžku. Týden v Paříži byl úžasný, ale ta půlnoc byla to nejvíc, co mi tohle město dalo.

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto téma: Má veselá jitra