Dopis šedesátý šestý

Medo,

v pondělí ráno jsme se probudili - a venku sníh. První sníh nastupující zimy. Všem nám naladil úsměv na tváři a Modřinka chtěla jít hned sáňkovat. Šla jsem na rehabilitaci a užívala si poletování vloček a přitom si říkala, proč potřebujeme pauzu, abychom byli z něčeho nadšení - proč v nás sníh nevzbudí nadšení i v březnu, když je stejně krásný. Je to jen o nastavení v hlavě - už čekáme jaro a tak jsme na sníh naštvaní, i když k tomu není důvod, on tu leží, protože má a je to jeho čas bytí.

Rozhodla jsem se, že více budu v tomhle pracovat na sobě - resp. v sobě. Když Modřinka vynechá odpolední spánek - nebudu naštvaná, že nestihnu poklidit a mít čas pro sebe, ale budu ráda, že si můžeme více pohrát apod.

Brát víc věci jak jsou a ne jak si je představuji. Jestli to dokážu, vím, že budu méně často ve špatné náladě.

Teď to jen dokázat.

Zbývá necelých pět týdnů do Vánoc, sháním poslední dárky, o víkendu chceme jít na první vánoční trhy - už jsou na Náměstí Míru. Začínám se pomalu chystat na advent. Letos se na něj moc těším. Poprvé budeme komplet ve čtyřech.

Zase jsme si v rámci charity vybrali jednu stařenku a kupujeme jí vánoční dárek. Letos jsme si vybrali tu samou jako vloni. To normálně neděláme, ale u téhle paní je sympatické, že chce vždy knihy - dobrou detektivku nebo současný román. A tak jí to kupujeme, letos nejnovější Ann Granger a Podbrdské ženy, protože máme rádi knihy a těší nás, že i někdo v devadesáti taky. Jinak ty přání bývají často smutná - nic nepotřebují, chtějí potravinový balíček, víno, kosmetický balíček...málokdo má něco konkrétního. Proč se celý život za něčím pachtíme, když nakonec nic nepotřebujeme?

Budí se mi Ouško, tak končím s nimráním v sobě a jdu se věnovat dítěti - protože to je to, co mi dává největší smysl a o čem přemýšlet nemusím.

Hezkou poslední listopadovou dekádu přeje

Lisarah

Dopis šedesátý pátý

Milá Lisarah,

doufám, že už se cítíš lépe a plná sil. Posílám Ti od nás to předvánoční zvolnění, to ticho, přimrzlý dech a nádherné měkké světlo z nočních sněhem zapadaných ulic.

Dnes jsem byla na vernisáži jedné místní malířky, éterické dámy, která maluje v hebké a pastelové náladě jako Monet a mluví klidným a zhrublým hlasem ženy, která se rozhodla celý svůj život strávit v horách. Stály jsme před jejím obrazem Jarní probuzení a já myslela jen na to světlo, byla jsem v něm zakletá. Jediný pohled na její obraz mě vrátil o mnoho měsíců zpět, na vinici, kolem půl osmé, kdy promrzlé prsty začaly tát pod prvními paprsky jarního slunce a sníh se leskl a zlátl a byl růžovější než nebe. Taková barva není žádná jiná, ta chvíle trvá jen zlomek vteřiny, je to jen okamžik a zmizí rychleji, než se vysráží kapičky rosy z užaslého vzdechu.

„That’s the moment.“ A víc jsme toho neřekly. Někdy slova nepotřebuješ. I spolu se nám to přece stává. Po představení. Po baletu. Nebo třeba jen při procházce Prahou.

Přemýšlím o tom, co píšeš. O tom, jak děti změní i vnímání sebe samé. Já vím, že kvůli svým milovaným dělám ústupky, přemáhám se, ale neznám ten pocit, jaké je to – být tady pro děti, pro svoje děti. Cítím, jak se mi mí přátelé vzdalují, protože s nimi nesdílím, neprožívám (a ani nemůžu) jejich současné životy. Protože nevím, jaké to je, nevím, jak se cítí, jak uvažují, jak se rozhodují, jaké strasti je tíží, nevím, jak je to změnilo, protože nemám děti. Jen vím, že se to stalo.

Sedím ve svém křesílku na čtení, z nočního stolku cítím vonné esence z krabičky mýdel, které mi darovala moje kolegyně a ta vůně je tak nádherná, že bych se do ní nejraději celá zabalila. Za týden se budu procházet ve sněhobílém písku místo sněhobílého sněhu. Ale přesto mám pocit, že je najednou všechno obyčejné a mám z toho radost.

Dobré ráno (a já jdu ještě před spaním přečíst pár řádků),

M 

Dopis šedesátý čtvrtý

Medo,

píšeš o překonávání se, o zdolávání cesty. Včera jsem prožila něco podobného - jen hora bylo moje tělo. Bolelo. Hodně. Svaly, klouby. Bylo slabé, unavené, nepřemýšlející. Měla jsem pocit, že neudělám ani krok. A přitom jsem věděla, že za tři hodiny musím vyzvednout Modřinku ze školky. V tu chvíli jsem si to vůbec neuměla představit, jak dám Ouška do kočárku a jak tam dojedu. Celé dopoledne jsem odpočívala a vnitřně s tělem bojovala a snažila se ho co nejvíce uzdravit. Nakonec se mi udělalo lépe a cestu jsem zvládla. Během Modřinčina odpoledního spánku se pak už tělo vzpamatovalo skoro úplně.

Uvědomila jsem si, jak člověk neřeší, aby mu bylo dobře, protože chce být v pohodě, ale protože MUSÍ být v pohodě PRO DĚTI. A o tom to asi je.

Střídají se deštivé, smutné podzimní dny se slunnými, barevnými. Ale ať jsou dny jakékoliv, sčítají se. Modřinka má dnes ve školce první karneval, jde za muchomůrku.

Dnes bude mít i Ouško svoje poprvé - první literární klub. Jdeme do SmetanaQ, bude nás dvanáct, tři kočárky, čtyři děti.

S dětmi je pořád něco poprvé.

A to je skvělé, prožívat to s nimi.

Děkuji za citát, myslím, že i já ho potřebuji.

Lisarah

Dopis šedesátý třetí

Milá Lisarah,

dnes jsme se vyškrábali na krásnou horu s famózním výhledem. Když už jsme si mysleli, že jsme těsně pod vrcholem, otevřel se před námi nový – delší a strmější úsek – na němž jsme viděli téměř nepostřehnutelně se pohybující pestrobarevné tečky podobně odhodlaných nadšenců. Na dvou a půl kilometrech převýšení devět set metrů. Led. Sníh. Když jsme nemyslela zrovna na to, jak se posunout o další krok (později už krůček), napadalo mě, že šplhat se někam na vrchol je jako zdolávání těžkých pasáží v životě. Zachytáváme se všeho kolem sebe, abychom neklouzali zpět. Odřeme si kolena. Spadneme na zadek. Motá se nám hlava z té hloubky pod námi. Už tam chceme být, ale přitom je mnohem lepší soustředit se na každý jediný krok a mít namysli, že to nějaký čas potrvá, než se octneme na vrcholu, i když ho vidíme přímo před sebou. A připomnělo mi to příběh o zametání, který jsi mi kdysi vyprávěla, vzpomínáš?

Minuli jsme odbočku, trošku se ztratili z cesty a octli se pod skálou, na kterou jsme měli vylézt, abychom mohli pokračovat. A pod námi propast. Bála jsem se. Foukal silní vítr a já se na to prostě necítila. Muž mě podpořil a vydali jsme se zpátky. Pár metrů pod vrcholem jsme to otočili. Byla jsem zklamaná. Ale vím, že to bylo správné.

Při klesání ještě přišla jedna pasáž, kde jsem se prostě zasekla. Hystericky jsem odmítala jít dál. Člověk se toho o sobě po cestě tolik dozví. Když jsem byla mladší, tuším, že jsem byla odvážnější. Muž mě nakonec svým klidným hlasem a ujišťováním dokázal přesvědčit a pomohl mi jít dál (to on vybral tuhle cestu, muži mají pravděpodobně obecně rádi výzvy, nebo jen my ženy máme pud sebezáchovy hlouběji zakořeněný?).

Lisarah, nedávno mě napadlo, jestli bych si neměla dát pauzu od psaní. Myslím úplně. Usedala jsem k psaní s pocitem, že mám nějakou tvůrčí krizi a nejsem spokojená s tím, co píšu. Pak jsem náhodně zabrousila na stránky českého fotografa žijícího na Novém Zélandu a tam si přečetla tento citát od Ernsta Haase a myslím, že o tom ještě popřemýšlím.

Every work of art has its necessity; find out your very own. Ask yourself if you would do it if nobody would ever see it, if you would never be compensated for it, if nobody ever wanted it. If you come to a clear 'yes' in spite of it, then go ahead and don't doubt it anymore.

- Ernst Haas

M

Dopis šedesátý druhý

Milá Medo,

žijeme rozdílně a jinde, ale krás přírody a podzimu si obě užíváme - právě teď a naplno -  stejně. To mě těší.

Tvůj dopis mě zastihl při návratu do Prahy. Z Písku. Město, o kterém jsem nic nevěděla. Co si nyní, po třech dnech tam strávených, vybavím, když se řekne Písek? Strmý kopeček k Putimské bráně. Úchvatný pohled na kamenný most, který je prý nejstarší v Čechách. Ulici barevných domečků, které mě přenesly do Holandska, kde jsem nikdy nebyla. Palackého sady, kde jsme s Modřinkou běhaly v listí, které nám křupalo pod nohama. Kavárnu Nemám čas, ale..., která má nejen dobrý název, ale zároveň i nápadité jídelní lístky v budících. Českej branč v kavárně Až na půdu. Město dlažebních kostek, na kterých mi golfky pod rukama poskakovaly jako sbíječka. Tiché město, ostrůvek a lávky, několik dětských hřišť. Hotovej únikovej ráj na pár dní.

Dny mi plynou tak rychle, že nestíhám přemýšlet v dlouhodobějším horizontu, plánovat, dělat si cíle. Teď řeším rehabilitaci Lipiho, svojí, že Modřinka musí na kontrolní odběr krve, že si mám napsat o výsledky CT a stihnout vyprat tři pračky, než přijde paní na úklid, nakoupit pro čtvrteční návštěvu, objednat plínky, počkat na pplku, řešit netopící topení v dětském pokojíčku, naplánovat sobotní výlet, počítat s kontrolou žaluzií,...těch drobností se valí moc a já mezi nimi neumím teď nějak kličkovat, abych měla nějaký prostor k nadechnutí, utřídění myšlenek a tvoření. Třeba časem.

Těším se, až mi jednou naliješ sklenku vína. Ty a tam, kde to bude to pravý.

Lisarah