Dopis desátý

Medo,

je to už dvacet čtyři hodin, co jsem v Praze. Zavazadla vybalená, tři pračky prádla vlají ve větru. Ochladilo se a mě hřeje vzpomínání na minulý týden. Bylo krásně, užili jsme zahrádky. Táta, manžel i Modřinka hrabali listí. Byla jsem u kamarádky, pochovala si miminko a prohlédla dům. (Další byt bez knih?!) Naposledy jsem si vychutnala hodinu v lehátku na sluníčku. Propadla jsem M. Šaškovi a jeho knihám o městech a zemích, které tak krásně nyní vydává Baobab. To jsou moje střípky radosti posledních dní.

Dva dny jsem také strávila na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Taková moje srdcovka. Menší prostředí, inspirující a obohacující setkání s autory (tentokrát skvělá Mornštajnová, Hilský), minirozhovory s nakladateli. (Ráda se vracím ke stánku Paseky, kde jsou vždy nadšení mladí lidé, kteří o knihách krásně mluví.) (A taky nám dají jejich úžasné pohledy ze Slaďáku a Hildy, které mám vystavené v knihovně:-).)

Osm hodin v kulturním domě Ostrov, kde veletrh probíhal. S mužem jsme nadšeně procházeli místnostmi a prohlíželi knížky. Za celou dobu jsme nevyšli ani ven.

První knížka, co jsme tam koupili, byla pochopitelně pro Modřinku. Pro koho asi tak byla druhá? :-).

Tvoje nadšení na další cestu se mi líbí. Fascinuje mě, jak prostupuje do každého tvého slova a situace; žiješ jím. Jsi pro mne inspirací, když vidím, jak zvládáš svůj odjezd vyřešit v práci, pracovat na svém projektu a tisíc dalších věcí. Nejvíc se mi líbí, že i když se těšíš pryč, tak si zároveň užíváš každou chvíli tady. A to je nejdůležitější, protože žijeme teď a tady. A ty naše kafíčka, nové kavárny, divadelní představení jsou toho důkazem.

Dvě věty, které mi už týdny znějí v hlavě: (první ze záložky knihy Slavík, druhá z divadelního představení v La Fabrice V hodině rysa).

V lásce poznáváme, jací bychom chtěli být, a ve válce pak poznáme, jací jsme.

Odpuštění si nemusíš zasloužit.

Lisarah

Dopis devátý

Lisarah,

Píšu Ti z vlaku. Já tak miluju život. Proč tohle nepodnikám častěji? Byl to skvělý nápad vyrazit si uprostřed týdne do Brna. Vlakem. Za úsvitu. Za podzimní mlhy a zastřeného slunce. Jímá mě z toho všeho taková něha. Jsem vděčná. Děkuju. Za všechno a všechny, co mám. Jsem milovaná. A už vím, že mlha není nic zlého a máme ji v životě občas každý. Že se rozptýlí a slunce nabere sílu, vždycky to tak bude, každý nový den.

Východy slunce tak dokonale vystihují krásu a naději lidského života. Vůbec nevím, kdy jsem se naposledy cítila takhle pateticky šťastná a zároveň takhle pateticky psala. Snažím se tu scenérii vyfotit a zprostředkovat, ale tak to nefunguje, lidské oko dohromady s myslí je ten nejdokonalejší fotoaparát života. Ukazovat fotky z mého roku cestování bylo doslova utrpení, protože jsem nemohla předat nic z toho, co jsem zažila a viděla.

Psala jsi o tom v minulém dopise. O chvílích, kdy nás zamrazí z přívalu štěstí. O chvílích, které jsou obyčejné, ale zůstávají v nás dlouho. A které i přes všechny neobyčejnosti, které zažíváme, zůstanou právem navždy symbolem naší lásky k životu. Zůstanou v naší paměti jako baterie nepopsatelné směsice všeho, na co jen může lidská bytost myslet, co může cítit. Pocitu žít.

Čtu rozhovor s Josefem Formánkem a moje touha cestovat se zase stupňuje. Miluju vyprávění ze zapomenutých koutů světa, popisuje, jak se spřátelil s národem Mentavajců, co symbolizuje jeho tetování a že když pluje po řece do půl těla, poznají ho podle něj a slouží mu vlastně jako občanka. A že šamanův syn, který se jako revoltu otci rozhodl v pubertě odejít do města, se po dvou letech s pokorou vrátil do pralesa s tím, že tam lidi žijí jako mravenci. Nevystihla bych to lépe.

Krásnou a roztomilou myšlenkou je, že tělo je třeba zdobit (tetováním, korálky, květinami…), aby se v něm duši líbilo a neopustila ho, protože v takovém těle by se mohl usadit zlý duch. A já pořád pátrala po příčině, proč mám tak ráda všechny ty pěkné, ale nepotřebné cetky, kterými se čas od času zdobím. Tohle vysvětlení se mi moc líbí, proč mi ho nikdo neřekl už dříve?

Pravda je, že setkávání s takovými přírodní národy, mi dala při cestování nejvíc. To sepjetí s přírodou a se sebou samým mě nikdy nepřestane fascinovat a vždycky budu toužit aspoň kousek znovuzískat zpátky. Nevěřím, že to v sobě nemáme, jen jsme to poztráceli.

Usebrání. Panečku, to je slovo. Na to při cestách čekám. Ve vlaku. V letištní hale. Mezi řádky vinohradu. Na hřebeni hory. Je jedno kde. Mně se to děje právě tehdy. Těším se!

Užívej krásného barevného podzimu, pozdravy k nám na Vysočinu,

M

Dopis osmý

Medo,

včera večer (čtvrtek, dvanáctého) jsem jela z našeho vydařeného kavárenského povídání (cappuccino v Lajce, růžové víno v baru Cobra, mandle v Letce) domů metrem. Pokoušela jsem se číst, ale když jsem došla na konec stránky a neměla tušení, co se na ní odehrálo, vzdala jsem to. V tu chvíli si vedle mě přisedla slečna a naproti ní její přítel. Neviděla jsem jim do tváří, jen jejich kolena, hlavu jsem stále měla skloněnou nad knihou. Nemluvili. On ji vzal za dva prsty, ukazováček a prostředníček, a palcem po nich přejížděl, hladil ji. Něco se mezi nimi stalo. Nepotřebovala jsem vidět jejich výraz, nepotřebovala jsem slyšet jejich hlasy, stačilo, že sedím vedle nich a vnímala jsem, že se mezi nimi odehrává velké drama - jak to tak v partnerských vztazích bývá. Nevím proč a čím přesně mě ta mikrosituace tak zasáhla, ale celou cestu jsem o ní musela přemýšlet. Jak je svět obrovský, odehrávají se dějinné události, o kterých se budou děti za padesát let učit ve škole, točí se jeden akční velkofilm za druhým, letošním trendem je červená barva, průměrná výše příjmu je....Co z toho bylo pro ty dva v tu chvíli důležité? Nic. Soustředili se na sebe, mluvili spolu beze slov. Prožívali svůj vztah, svůj svět, svoje drama.

Já prostě dávám přednost mikru před makrem (i při studiu ekonomie tomu tak bylo:-)). Jeden spadlý list, co zašustí pod mými podzimními botami je pro mě víc než celá olympiáda, která týdny běží médii.

O tři dny později, o sto kilometrů dále...

...na Vysočině, u rodičů, v domečku. Jsou krásné dny. Listí šustí a přenádherně se zbarvuje. Modřinka v bundičce po mně. Rozzářené oči prarodičů nad vnučkou. Čtení na lehátku. Loučení s mužem a jeho odjezd. Hroznové víno od souseda.

Život se skládá z několika zásadních okamžiků a tisíce drobností.

Užívám si v těchto dnech těch drobností, které jsou plody minulých důležitých rozhodnutí.

Z našeho rodného města zdraví

Lisarah

PS: V Tvém dopise je spousta podnětů, na které jsem chtěla reagovat, ale nakonec to dopadlo zase jinak:-). Tak třeba příště..

Dopis sedmý

Lisarah,

víš, jak jsme se minule bavily o kavárně, kde bychom si sedly na pohodlný gauč nebo ani ne na gauč, třeba jen na lavici, někde do ústraní, nebo ani ne do ústraní, klidně doprostřed všeho dění, a mohly tam v klidu psát, pracovat? Tak já jsem jednu takovou objevila už kdysi dávno a zase jsem na ni zapomněla. Než jsem odlétala, zařizovala jsem si nějaké věci. A teď jsem tu znovu, skoro po dvou letech. Zrovna hrají True Colors, mám ji moc ráda a jímá mě z ní podivná nostalgie, nemůžu uvěřit tomu, jak všechno hrozně rychle utíká. Kávu tu umí výbornou a jelikož se dívám baristce přímo pod svalnaté ruce (nejspíš bývalá fitness trenérka), mám nad vším kontrolu – tak jak já to potřebuju.

Podzim je pro mě období útlumu, sice bych konečně ráda vdechla život svému projektu, který připravuju vlastně od léta, ale najednou docházejí síly. Čím to? Náročným létem plným báječných nikdy nekončících setkávání?

Coworking, toho slova je dnes všude plno. A já si nedávno hledala definici, co vlastně přesně znamená. Nemáš někdy pocit, že nestíháme dobu? Já ano. Netrápím se tím nijak zvlášť. Jen mě občas napadne, jak by byl můj scale of skills rozsáhlý, kdyby můj mozek zvládal mnohem víc věcí, které dnes technologie přináší a kdyby den měl více hodin… a těch nápadů, barev, nádherných věcí a myšlenek, které denně tolik lidí vypustí do světa! Z toho jde hlava kolem. Až si z toho člověk někdy připadá tak ztracený a bezvýznamný.

A víš, co je nejzvláštnější? Všichni v téhle kavárně jsme sami. Takže my tady vlastně provozujeme takový free coworking. Moc by mě zajímaly důvody každého jednoho návštěvníka. Jsem tolik posedlá příběhy, že je vidím všude kolem sebe a pokládám všem těm lidem různé divné otázky.

Z vlaku...

Jsem na cestě za mými nejmilejšími, do uší mi hraje píseň Sleep on the floor od Lumineers. Musím přiznat, že při téhle písni jsem prožila ten rozhodující moment, kdy jsem se utvrdila v tom, že pojedu. Že je ještě příliš brzy zůstat. Najednou jsem nemohla vydržet představu, že už to všechno bylo. Chtělo se mi brečet, že už je po všem. Když z mých úst zaznělo trochu tlumené, ale přesto dost důrazné "pojedu", všichni se po mně otočili. Najednou mám nový impuls, novou radost do života, najednou je ta píseň zase hymnou svobodného člověka, na rozdíl od žalozpěvu dobou zmítaného malého bezvýznamného umaštěného kolečka ze soukolí.

Co myslíš, že by se stalo, kdyby všichni lidé na světě dostali šanci na jeden rok dělat cokoliv, kdekoliv, s kýmkoliv by chtěli? Nechci podceňovat lidskou rasu, ale myslím, že cokoliv většinu lidí děsí. „Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina lidí bojí.“ ^{G. B. Shaw}

M

Dopis šestý

Medo,

co psát o prvním týdnu v Praze po návratu? Že všechno bylo jinak než moje plány. Škrábání v krku, ucpaný nos, nemocný muž, nemocná já, šumivý vitamín C, cucací pastilky, zrušené divadelní představení.

Pracovní týden utekl rychle, hlavně tím, jak muž byl celou dobu s námi doma (i když buď ležel nebo pracoval) a marodil. Kromě toho pár hezkých okamžiků: koupě nového podzimního kabátu (po osmi letech!), šest kamarádek a tři hodiny povídání u prosecca ve stylové kavárně Phill´s corner. Procházka Luxorem a prohlížení knížek, cappuccino v Mamacoffee u rohového stolku pro jednoho, Listování a následná debata s autorkou. Tisíce minut s Modřinkou!

A také dnešní balet Malá mořská víla. Odpolední představení, Stavovské divadlo, muž v obleku, sekt ve skleničce. Podruhé od porodu (máme tedy průměr jedno představení na rok:-)) jsme s mužem byli SPOLU v divadle. Opět na baletu. Opět na vydařeném představení. Tyhle chvíle mě dobíjejí. Ale nejraději se z nich vracím - k Modřince.

Kupodivu jsem stihla přečíst i knihu, dobrou knihu. Náhle sami. Kniha má 1) nádhernou obálku 2) je čtivě napsaná 3) má originální námět (mladý pár ztroskotá na ostrově; o touze přežít, o získání potravy, o to, zůstat lidský k druhému).

Ještě pár dní mě čeká tady ve městě, než utečeme na chvíli zase pryč. Plány mám opět nachystané: navštívit nové kavárny, sejít se po dvou letech se sestřenkou (je tu na krátké návštěvě z Kanady), vymyslet dort k Modřinčiným blížícím se narozeninám, stavět z lega domečky, číst o kuřátku, lámat si hlavu, co sbalit na čtyři dny dcerce. Prostě obyčejné chvíle ženský na mateřské. Jsem zvědavá, kolik z toho vyjde:-).

Přiznám se Ti, že jsem tento dopis rozepisovala několikrát (Kdyby z toho natočili sekvenci do filmu, byla by vedle mě halda zmačkaných papírů vytažených z psacího stroje, a na efekt zahozených na koberec, po první nepovedené větě.) (Ještěže nemám psací stroj. A nehraju ve filmu. A především nemáme doma koberec!), ale nakonec ho úplně od začátku píšu teď v sobotu večer, pár minut před půlnocí. Někdy mám pocit, že toho zvládám dost, někdy, že naopak málo. 

Pravda bude - klasicky - někde uprostřed.

Takhle jsem tento týden žila, když se to zredukovalo na pár rozvitých vět.

Co potkalo Tebe?

Lisarah