Téma 59: Příliš hlučná samota

text od lisarah:

Příliš hlučná samota

Trhla sebou a hluk ji začal vytahovat z temnoty. Spala by, tak ráda by ještě spala, ale slyšela, že Vojtíšek v postýlce začíná natahovat. Vstala a vzala ho do náruče. Hned se lačně přitiskl k jejímu pravému prsu. A k tomu ten kravál z obýváku. To si dvojčata pustili Disney Channel, koukají na takové kreslené blbosti. Pořád měla oči otevřené jen do škvírek, nechtěla nic poslouchat, nic vnímat. Jen to svoje voňavé mimino. To jí ještě dělalo radost tou svou čistotou a nevinností. A dost! Tohle už nedá, Patrik, její nejstarší si pustil techno na plný obrátky. Jak má v takovém hluku žít? Zopakovala tu větu nahlas. Jak má v takovém hluku žít? Otočila se s ní k Milanovi, a ten, to snad není možné, stále tvrdě spal. Jistě, naštvala se, jeho se to netýká, jak by mohlo, jeho děti - až na Vojtíška - to nejsou. Proč spolu vůbec žijou? Co je spojuje (kromě Vojtíška)? Navíc to z něj příšerně táhne, včera byl pátek, výplata, z hospody dorazil až ve čtyři ráno. Do háje, úplně zapomněla, že je sobota a tudíž budou všichni doma. To bude zase peklo. Milan bude se sluchátky na uších čučet na počítač, dvojčata neodtrhne od televizního ovladače, Patrik odejde kdovíkam dělat kdovíco, ani nezabučí na pozdrav. Vojtíšek bude uřvaný, protože ho ten hluk v bytě nenechá vyspat. A do toho bude muset pro všechny uvařit, poklidit, vyprat. Nikdo nic z toho neocení, protože máma je tu od toho, aby měli všechno pohodlí světa. Kdyby ji někdo řekl něco hezkého. Nebo ji objal. Stačilo by i pohlazení po lokti. Cokoliv. Chce spát a zapomenout. Jenže musí jít Vojtíška přebalit. Otevírá dveře do obýváku a vstupuje doprostřed hluku svého života.

text od Medy:

21. února 2016 cca 00:20

Nejsem dezertérem každodennosti. Umím číst, psát i počítat. Tak co mi to vlastně pořád chybí? ^{T. Třeštík - Staré zahrady}

Ubíhají poslední hodiny mé práce korporátního otroka. Tak jsem to udělala. Dokázala jsem to. Dala jsem výpověď. Cítím se blaženě. Tomáš píše v jedné básni něco o tom, že nechce upsat svou duši téhle netrpělivé době, úslužnými úsměvy pokřivit svoji tvář, že se chce smát upřímně a nahlas. „Vítej na svobodě!“ napsala mi Lisarah.

Většina těch, co se bojí skočit do vody a plavat, co zůstávají na potápějící se lodi, mi křečovitě mávají a vypadají při tom dost směšně, jak jim závistí rudnou tváře. Cítím k nim najednou odpor pro jejich zbabělost a nepřejícnost. Jsou zoufalí a vysílení a zakousli by se mi jistě do ruky, kdybych neplavala dost rychle. Ale proč? Jsme opravdu my lidé tak zlí, a když jde do tuhého, podělaní až za ušima? Šlapeme si po hlavách, když lapeme po dechu? Jsme mrchožrouti a kanibalové? Teď už chápu, že každá válka má své oběti, ta moje, soukromá, odhalila zrádce ve vlastních řadách.

Jsem na sebe pyšná, že odcházím, že jsem tak teatrální, a jak demonstrativně vraždím korporátní mršinu ve mně. A že to dělám s úsměvem, se ctí, bez potřeby někoho očerňovat, nebo si stěžovat... Dělám to a vím proč, nemám potřebu to nikomu vysvětlovat. Vystoupila jsem z řady obličejů bez výrazu, už dost dlouho jsem byla jedním z nich. Opustila jsem řady těch, co jen nadávají na svůj mizerný život. Udělala jsem úkrok stranou, o kterém většina jen sní. Nadechuji se, mé dny se konečně začínají probarvovat!

A těším se na svou, tolik vytouženou, a tuším i příliš hlučnou, samotu... tu daň ze svobody... ^{T. Třeštík}

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: Co z tebe vyroste?

Téma 58: Slova činí svět čitelnějším, láska to dělá přesně naopak.

text od Medy:

Slova vs. láska

Tvé zápisky:

Vzpomínám, jaká jsi byla... tak třeba tohle – stojíš nahá před skříní plnou hadrů a vzdycháš, ´lásko, já nemám co na sebe´, zní to tak vážně a nefalšovaně, že ti to věřím, miluju tě v tu chvíli, jsi zatraceně dobrá herečka. Nebo tohle – čekáš na mě v hotelovém pokoji, vím, že to neděláš ráda, přistoupíš ke mně, chytíš mě za zadek, dřepneš si a vezmeš mi ho do pusy. Anebo tohle – ležíme nazí v posteli, jezdíš mi svými krvelačně rudými nehty po hrudníku, bereš do prstů černé chlupy a přepočítáváš mi je jeden po druhém, pak se na mě podíváš, prohrábneš mi vousy a řekneš ´máš tady i pár zlatých´.

Mé zápisky:

Vzpomínám, jaký jsi byl. Chlap, který v mé hlavě vyrostl do neuvěřitelných rozměrů. Božský muž. Dokonalý, vždy hystericky pozitivní, upravený, stoicky klidný, voňavý... Ten, kterého potkávám denně na ulici v různých podobách. Ten, který zahání všechny nepříjemnosti všedního dne. Protože myšlenky na něj nejsou ničím přízemní. Ten, který mě naviguje z druhé strany a dělá to nevědomky a prakticky to vypadá skoro jako by mi psal dopisy z P.S. I love you. Posílá mi vzkazy nějakou vyšší formou. Je se mnou. Tak nějak jinak.

A ponaučení:

Slova jsou vždycky jenom slova. Činí svět čitelnějším, láska a smrt to dělají přesně naopak.

text od lisarah:

Pracovní den čerstvě zamilované spisovatelky

9.00 Obývací pokoj. Čaj v hrníčku se jménem, zapnutý notebook, prsty na klávesnici, prázdná stránka. Den začíná, jde se psát.

9.32 Čaj je studený, notebook vrčí, stránka je stále prázdná. Nepíšu. Ani snad nevidím obrazovku. Myslím na něj. Jeho vrásky u očí, bříška prstů, stupňovací smích. Můj svět se bortí jak domeček z karet. Rukopis své druhé knihy (od které každý čeká víc než u prvotiny a u které mi recenzenti a hlavně čtenáři neodpustí vůbec nic) mám odevzdat za měsíc. A já se zasekla na straně padesát šest.

9.35 Copak můžu psát, když existuje on?

9.36 Jdu si dát ohřát čaj do mikrovlnky.

9.37 Vracím se. Obrazovka potemněla, počítač to se mnou vzdal.

9.38 Ťuknu na písmeno H a probudím ho zase k životu.

9.56 Už opravdu musím psát! (A nemyslet na jeho věty, které mi včera při procházce šeptal do duše.)

12.00 Napsala jsem tři strany. Jak je všechno relativní. Dříve by to byl důvod k naštvání, dnes říkám Ještě, že tak!

12.50 S půlkou pizzy v žaludku se vracím. Začínám psát šestou kapitolu. Teď dojde k důležitému protnutí dvou dějových linek. Musím se na to soustředit a napsat to dobře.

12.54 Mejl. Od něj!!!

12.59 Čtu ho potřetí. On je tak roztomilej.

13.00 No nic, teď jdu ale zase psát, jo?

13.03 Dobře, tak počtvrté - ale naposled!

16.00 Horko těžko jsem napsala pár odstavců. (Které jsou špatné, a určitě je nejpozději při druhém čtení, vyškrtám.) Navíc už ale dnes nemám. Zítra to doženu, musím.

16.15 Vypínám počítač, jdu opláchnout hrnek a zavolat mu.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Příliš hlučná samota

Téma 57: Co člověka nezabije, to ho posílí

text od lisarah:

Přísloví je má odpověď

I.

“Líbí se mi,” pomyslí si Jitka, co sedí v červené minisukni u baru. “Sbalím ho.” Kořist je vyhlídnutá, a tím je splněn první bod pátečního programu. Ucucne ze svého druhého Aperol Spritzu, na kuráž. Vstane a jde na lov.

Neví, že tentokrát bude ulovena ona. Zamiluje se. Doopravdy.

„Láska je jako slza. Rodí se v očích a padá k srdci.“

II.

Chtěla se stát spisovatelkou. Mohla prožít spokojený, klidný život. Měla jednoduchou kancelářskou práci, hodného muže a veselou dceru. Místo toho trávila večery, noci a rána nad obrazovkou počítače a psala. Psala povídky, psala romány. Psala, psala, pořád psala. A také obesílala nakladatelství. Nikdo neměl zájem, ani v časopisech jí nic nechtěli otisknout. A pak umřela.

O pět let později se přece jen její texty dočkaly publikování. Její dcera napsala úžasný příběh o třech generacích žen, do něhož použila některé pasáže z povídky Jádro hrušky své matky.

„Naděje umírá poslední.“

III.

Probudil se, vstal a šel dát vodu na čaj. Než byla přivedena k varu, nachystal dva hrníčky a dva pytlíčky čaje. Vzal granule a nasypal ranní dávku jejich Betyně. Ta spokojeně zavrtěla ocasem a začala žrát. Konvice zapískala, chvilku počkal, přelil pytlíčky. Průhledná voda se přebarvila na červenou. Z chlebníku vyndal včerejší rohlíky. Rozřízl je nožem na pečivo. Z lednice si vyndal jahodovou marmeládu a Ramu. Obě ingredience nanesl na rozpárané rohlíky, poté je přiklopil druhou půlkou. Vzal dva bílé talířky, na každý položil jeden rohlík. Z hrníčků vyndal pytlíčky, které už svůj úkol splnily. Sedl si ke stolu a čekal. Věděl, že za pět minut se jeho žena objeví v kuchyni. Bude mít ještě ospalky v očích, bude šíleně rozcuchaná a bude mlčet. Ví, že má těžká rána a že potřebuje něco sladkého, aby začala fungovat. Ví toho o ní tolik, co o sobě. Už je tady. Zastavila se v rámu dveří, podívala se na muže za stolem, co kouká na dva talíře s rohlíky a usmívá se na ně. Musela se usmát taky. Sedla si naproti němu, přisunula jeden talířek k sobě. Vrátila se rukou na jeho stranu stolu, ale místo aby si vzala hrníček s čajem, pohladila ho po lokti.

„Manželé, kteří se milují, řeknou si tisíc věcí, aniž promluví.“

text od Medy:

Co člověka nezabije, to ho posílí, a pokud má situace své přísloví, znamená to, že je napůl vyhráno, neboť už se přišlo na to, jak to v životě chodí. ^{P. Hůlová}

Znamená to také, že všechny upřímné otázky, co si pokládáme, nám pomohou ke vzkříšení?

...

a to, že už nemůžu dál

to jediné mi dává sílu...“

Z malých neštěstí

skládá se velká naděje

světa... ^{T. Třeštík – Staré zahrady}

Budu nesmrtelná?

Dokážu to?

Čím to dokážu?

Unese moje tělo ten nápor?

Unese ho do stáří?

Budu šťastná?

Budu milovaná?

Uvidím výhledy, nad kterými zapláču?

Doplatím hypotéku?

Neumřu na rakovinu?

Zamiluju se?

Zhubnu aspoň na šedesát kilo?

Porodím zdravé dítě?

Budu úspěšným právníkem?

Potkám tu pravou?

Vydělám dost peněz pro sebe, svou ženu a tři děti?

Budu někdy dělat to, co mám rád?

Odvděčím se někdy svým rodičům za vše, co pro mě udělali?

Umřu ve spánku?

Vrátím se domů?

Bude můj život smysluplný?

...

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma:
Slova činí svět čitelnějším, láska to dělá přesně naopak.

Téma 56: Člověka je možno nahradit

text od Medy:

Člověka

je možno nahradit

zaplatila jsem za to naučení

cenu, za kterou stojí. ^{A. Świrszczyńska}

Jako bych byla nějaká už hodně ošlapaná rohožka.

A každý kdo prošel se po mně,

zanechal blátivou stopu svých nekonečných cest.

Jako by snad po mně chodili jen samí poutníci,

kteří se zastaví vždycky jen na skok.

Člověka je možno nahradit,

tos mě naučila ty, Anno.

Obě za to naučení platíme cenu,

za kterou stojí.

text od lisarah:

Nenahraditelná máma

S tvrzením, že člověka lze snadno nahradit, jsem dříve vehementně souhlasila. Registrovat klienty na semináře, objednávat látkové tašky a propisky s logem firmy, to zvládne místo mě každá druhá. Jsem nahraditelná. Jako manželka jsem taky zaměnitelná. Oženil se jednou, dvakrát, byl by toho schopen znova. Od té doby, co jsem matka, tak si uvědomuji, že jsem se stala nenahraditelnou. Ano, dítě může vychovávat a pečovat o něj kdokoliv, komu je svěřeno, stojí o to a dělá to s láskou. Ale máma je prostě jen jedna a nahradit se nemá. O to je to větší zodpovědnost za čas, který s dítětem strávím. Chci, aby se cítilo v bezpečí, aby mělo radost z maličkostí a dokázalo pochopit jejich význam. Chci mu ukázat kouzlený svět příběhů.

Chci, aby na mě jednou vzpomínalo se slzami a úsměvem na tváři zároveň.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala větu románu Petry Hůlové Macocha:

Co člověka nezabije, to ho posílí, a pokud má situace své přísloví, znamená to, že je napůl vyhráno, neboť už se přišlo na to, jak to v životě chodí.

Téma 55: Pražský orloj

text od lisarah:

Pod orlojem

-Už mě děsně bolej nohy, mami.

-Mě taky, mami!

-Nepůjdeme raději do mekáče.

-Jooo, mami, pojď, dáme si hranolky.

-Ty jo, brácha, jakou myslíš, že tam budeme mít hračku?

-Já bych chtěl toho červenýho, ten mi ještě chybí.

-Kluci, ještě vydržte, pár minut, bude se vám to líbit.

-A na co, že se to máme dívat?

-Vždyť jsem vám to povídala!

-Já už to zapomněl, promiň.

-Mami, já to taky asi nevim.

-No tak dobře, až bude celá, tak...

-Zase je tu lidí. Jsou jak blbý, čumí nahoru. Co tam asi vykoukaj?

- No přesně, fakt nechápu, prostě orloj a co jako.

-Hele pojď, ať se tím davem prorveme, jinak tu schůzku nestihnem.

-Máš recht. Tupci jsou to.

-Pamatuješ, když jsem tu byli poprvé.

-Jasně, že jo. To bylo naše druhé nebo třetí rande?

-Ty! Druhé, šli jsme na výstavu. A přecházeli přes Staromák, když..

- Když začal orloj odbíjet a my..

- A my se zastavili, oba naráz, pohledli vzhůru a ty..

- Chytil jsem tě za ruku.

- Jo. A od té chvíle jsem věděla, že chci bejt s tebou.

text od Medy:

Pražský orloj

Do sluchátek hrál ti

mladý pan Bay

A já se ti posmívala

Pak získal plno cen

Četli jsme v průvodci:

Vinná réva

bohatý a veselý život

Celý náš život

Cisiojan všechno říká

On vrtí hlavou

na znamení pochybnosti

Celý tvůj život

Ona přede len

Celý můj život

Proč štěstí

neumíme ocenit

 v ten okamžik

kdy ho žijeme?

Promiň

že tě teď budím

Voláš mi

o mnoho let později

Na astrolábu je chyba

Mně už slunce zapadlo

A tobě pořád svítí

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala báseň:

Člověka

je možno nahradit

zaplatila jsem za to naučení

cenu, za kterou stojí. ^{A. Świrszczyńska}