Romantickej příběh
"Tohle je tak trapnej
romantickej příběh!" Povzdechnu si, když obracím další stránku.
"Tak napiš o nás," řekne
on.
"Prosím tě. Ty s dobrým koncem
by už vůbec nikdo nečetl. Tedy pokud se nejedná o červenou knihovnu, ale to já
nepíšu," odvětím mu.
"Když to napíšeš ty, tak to
blbý nebude," nedá se tak snadno.
"Myslíš?" zaváhám.
"Když ty mi moc fandíš. A nejsi objektivní." Díky svému psaní jsem
získala tvoji pozornost, pomyslím si - a usměju se.
"A pak jsem se do tebe
zamiloval." On mi snad čte myšlenky?
"A pak ses do mne zamiloval,"
zopakuji po něm.
"No vidíš, jakou sílu tvoje
psaní má!" Argument jako kámen, který holýma rukama nerozbiju.
Můj muž je můj velký fanoušek.
Paradoxně od té doby, co jsme spolu, skoro nepíšu.
Takhle nějak jsme v létě na
dovolené hovořili. Možná to tak bylo, možná nebylo. To není podstatné. Ani to,
zda tento příběh je mnou odžitý nebo mnou vytvořený. Ať tak či onak, pozorný
čtenář mě v něm nalézt dokáže. Jediné, co mohu opravdu potvrdit je, že zde
uvedený rozhovor, vytvořil tento příběh.
Ani tohle vás neodradilo? Dobrá, tak
ať se vám líbí. Příběh silné a zároveň křehké dívčí duše, která hledá (sebe, a
taky něco víc), právě začíná:
I.
Probudila se. Ze snu do života. Z noci do dne. Nechtěla, a proto neotevřela
oči hned. Soustředila se na zvuky. Čekala šramot, dostala ticho. Napětí
v těle povolilo. Jako kdyby byla z ledu a právě na ni dopadly hřejivé
paprsky slunce. Nebyl tam, odešel. Je pryč. Je pryč! Konečně otevřela oči a
rozhlédla se po místnosti. Stejná jako včera. Navíc přibyl jen pánský parfém ve
vzduchu a důlek v polštáři.
Zkusila to znovu a zase to nevyšlo. Šla do baru. Sbalila pěkného kluka. Smála
se s ním. Přivedla si ho domů. Spali spolu. A ona zase nic necítila. Doteky
na ní nepůsobily, jen jí drsně škrábaly po kůži. Ale pod ni se nedostaly.
text od Medy:
První strana románu
Kdekoliv jsi
najdu tě
Kdekoliv jsi
chci tam být taky
Kdekoliv jsi
je doma
Jsem ve Frankfurtu.
Brečím. Ztratila jsem se. V letištním tubusu vidím muže zákona. Běžím k nim. A
oni mě vedou, kam potřebuji. Neumím ani slovo německy, anglicky jen slova z
faxů, co mi posílal Taylor (ta se pochopitelně nedají nijak prakticky využít).
Jsem mladá, blbá, zamilovaná nebo statečná. To všechno mi mí rodiče a přátele
říkají a možná si to i myslí.
Vždycky, když chci
spát, tak se servíruje jídlo, takže se snažím neusnout, protože to nechci
prospat. Ale jsem tak unavená. Bezvýchodná situace. Cestou z Frankfurtu jsem si
přisedla k mladému panu Rainerovi. Čtyřiadvacetiletý trumpetista je krásný
mladý muž se zářivými zuby (takhle nějak si představuji všechny Australany i
můj budoucí muž má krásné zuby), skvělý gentleman jakoby s britskými kořeny,
galantní tak, jak se to v jeho věku zrovna nevidí. Nejdříve mi pomohl z kabátu,
pak mi uložit kabinové zavazadlo. Kdykoliv jsem zaspala servis, vzal každou věc
dvojmo i pro mě, ať už to byla voda, káva nebo jablečný džus (holky přece mají
rády jablečný džus), či sušenky neznámého původu (které byly, jak jsme se
neverbálně shodli, z celého menu nakonec nejlepší). Také vše pokaždé objednal
svou plynnou němčinou, což mě u rodilého Australana pochopitelně zaujalo. Pořád
něco vypráví (ví vůbec, že neumím anglicky?) a osmihodinový let parádně
utíká.
Neví, že se letím
vdávat, jak by mohl, když jsem mu to neřekla (od kamarádky mám na listu papíru
napsáno pár věcí anglicky, ale tohle mezi nimi není...
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala citát:
Moje tělo je jako
vězení, které mi brání tančit s těmi, které miluji. Avšak moje mysl má klíč. P. Gabriel
Žádné komentáře:
Okomentovat