"Goog luck, you pretty struggler"
Snažím se
zbavit pocitu, že tady něco musím, protože to není pravda. Že musím něco dělat,
někam jet, něco vidět, někam spěchat, že musím mít práci, nejlépe hned, že se
musím rychle rozmluvit, rychle zorientovat, že musím vydělávat, že se musím
něco učit, že musím psát (zmutování viru, co jsem měla doma - musíš mít dobrou
práci, vlastní bydlení, manžela, či milence, nejlépe oboje, děti, rezervu na
účtu, dokonalý make-up, dokonalý outfit, umět pít whisky a rum, rozumět businessu
a golfu... mí milí, to vás samo o sobě šťastnými stejně neučiní)... ale já tady
nic z toho přece nemusím, odjela jsem sem právě proto, abych aspoň na chvíli
nic nemusela, abych se naučila nic nemuset, abych se naučila dělat to, co chci
a potřebuju.
"Good
luck, you pretty struggler..." povzdech toho starého pána z Pakistánu,
který mi poslal vzdušný polibek, než bosky vystoupil z Aucklandského vlaku, mi
zní v uších. Viděl do budoucnosti? To jsem tehdy ještě netušila, že nějvětší
boj budu svádět sama se sebou. Jsem tak silně zakořeněná v musení, že jsem pod
tlakem mě samotné, přitom jenom já mám tu moc zlomit prokletí, stačí se jen
dívat kolem, jak tady lidé nakládají se životem, jen se dívat, smát se, pořád
se na sebe usmívají, zhluboka vdechovat vůni, běhat, válet se v trávě, ráchat
se v potoce, dopřávat si prostor a čas, být a být rád, ale hlavně být, to oni
umí. Mají pořád dobrou náladu, sakra jak to dělají? Dostali to do vínku, tak
jako my tu naši evropskou rezervovanost, vážnost, tu věčnou ustrašenost a obavy
o budoucnost. Nedávno jsem si připomněla Malého prince a říkám si, on byl
Exupéry určitě taky Zélanďan.
text od lisarah:
Bojovnice
Rozhodla se odejít. Jiné město, cizí lidé. Začne znovu. Bude to těžké, ale
pořád lehčí než zůstat tady. Denně ho vídat a neříct nic. Při procházení městem
slyšet za sebou šepot klevetění. Upřené pozorování, komu je podobné. Trpět,
trápit se a neříct nic. Čeká proti své vůli, ale vnímá to jako dobro. Vždyť
přivést na svět dítě je dar. Nezáleží na tom, jak vzniklo. Důležité bude, co
bude, až bude. Jde do neznáma. Velkoměsto ji pohltí a nic jí zadarmo nedá.
Shánět bydlení, práci na doma, výbavičku. Kdyby se za ni postavila aspoň matka.
Ale kdepak, jediné, čeho se dočkala, byly urážky a rány. Zvládne to, musí, už
pro to malé. Budou bojovat spolu. A třeba jednou najdou spřízněnou duši, která
je bude mít ráda oba dva. Ale i kdyby ne, sama není. A to se jde do boje lépe,
když je za koho bojovat.
*********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala téma Proměna.
Žádné komentáře:
Okomentovat