Téma 68: Nezávislost

text od Medy:

Nezávislost

Jen několik desítek hodin cesty od vás je země, kde slunce vychází hlavou dolů a měsíc ubývá naopak. Kde prožijete třistašedesát slunečných dnů v roce. Kde každé ráno, obzvláště to podzimní, je nádherné tak, že to žádný foťák nevyfotí, ta rudá a purpurová barva v horách, ty žluté vinohrady, mlha v polích, rosa (mokré boty i ponožky, zmrzlé prsty i v mých nových pracovních rukavicích...a přesto je to ta nejkrásnější práce, jakou jsem si mohla vybrat). Volám ti chtíc sdílet své štěstí:

"Já jsem tu tak spokojená."

"Nebál jsem se, že tobě by se tam nelíbilo."

"Chceš tím naznačit, že mně se líbí všude?"

"Chci tím naznačit, že jsem věděl, že se Ti bude líbit ta nezávislost." 

A i když v tvém hlase cítím sarkasmus víc, než cokoliv jiného, musím uznat - ano, vystihls to přesně, to je to, co jsem hledala. Co hledám celý život. Ještě chci přijít na to, proč. (Když vím, že je to jen mezistupeň, že jednou chci pocítit, i co je to vzájemnost.) Jenom teď už vím, že ne s tebou.

text od lisarah:

Nezávislost

„Až budu dospělá, budu si dělat, co chci!“

Tak touhle větou jsem svoje rodiče prudila v dětství a dospívání. Věděla jsem, že nebudu v neděli v šest ráno chodit do lesa na houby. Že si budu malovat nehty na zeleno. A vlasy si taky obarvím! Počítala jsem s tím, že nebudu jíst každý víkend řízky s bramborami, ale jen lehké zeleninové saláty. To abych byla štíhlá jako modelky v Top Dívce. Prostě jsem si život malovala jako každý adolescent v negaci k současnému omezení mých svobod a práv mými zákonnými zástupci, tedy rodiči.

Dočkala jsem se. Je mi pětatřicet. Už před lety jsem vylétla z rodného hnízda (to je výraz, co?). Mám pronajatou garsonku, před měsícem jsem byla opět povýšená. A jinak? Nehty si občas přelakuji nude odstínem, protože výrazné barvy se mi už dávno nelíbí, působí to tak vulgárně. A takhle to dopadlo se vším, nejen s nehty. Začínám být taková, jaká jsem měla být v dospívání. Těším se na víkend, až pojedu k našim, až ucítím tu vůni právě osmaženého řízku na domácím sádle, až ucítím vůni rodinné pospolitosti.

Zjištění, že nezávislost je vlastně smutná věc, je..no smutná. Ano, jsou toho plné časopisy pro ženy - být nezávislá, být úspěšná kariéristka, být single, neomezovat se potomky, cestovat po celém světě. To se vám tak krásně čte, viďte? A není na tom nic špatného. Jen cítím, že mi to nestačí, teď už ne. K čemu úspěch, když se z něj kromě vás nikdo neraduje? K čemu peníze, když je nemáte do koho investovat?

Mluvím tu o vymezování se vůči rodičům v dospívání, o samostatnosti v dospělosti. A přitom si přeji jediné - najít někoho, pro koho budu vším, kdo pro mě bude vším - a budeme na sobě bláznivě zamilovaně závislí.

A takhle dopadneme (skoro) všechny. Přestože jsme Sex ve městě viděly čtyřikrát, jsme prostě víc Lorelai než Carrie. Chceme báječného Luka, ve kterém najdeme životní oporu a chytrolínku Rory, pro kterou budeme víc kamarádka než matka. Je to tak, smiřme se s tím. Chceme být závislé, i když se to nedovolíme vyslovit nahlas. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma:
Napiš pro tento blog první stranu románu, který jednou chceš napsat celý.