text od Medy:
Tělo jako vězení
Některé věci nám způsobují nepříjemné pocity. Nutně ne ve smyslu
negativních, mám namysli třeba, když se stydíme, váháme, jsme nejistí,
nedočkaví, nervózní, zmatení... A takovým pocitům se obvykle snažíme vyhýbat.
Ba dokonce předcházet! Ale co když:
- to má druhá strana stejně? (Když kolem sebe při zápasech MMA bojovníci
jen tančí a nikdo se k ničemu nemá, přestane to po nějaké době rozhodčího
bavit. Ale co když rozhodčí chybí?)
- tak o něco přicházíme? (O radost, o lásku, o budoucnost?)
- se celý život necháváme paralyzovat svým strachem a vlastně nežijeme? (Vždy je lepší věřit, že to dokážeme, a mýlit se, než nevěřit, že to
dokážeme, a mít pravdu.FC)
- se budeme pořád něčemu vyhýbat, až už jednou nepřijde příležitost
zachovat se jinak?
Budu vám teď vyprávět příběh. Nezáleží na tom, jestli se stal. A jestli se
stal, nezáleží na tom, jestli se stal mně. A jestli se stal mně, nezáleží na
tom, kdy se stal. A jestli se stal kdysi dávno, nezáleží na tom, že se stal.
Protože se stal kdysi dávno. Zkrátka minulost nezměníme, the point is - uděláme
to příště JINAK? A bude vůbec nějaké příště?
Je pryč. Odjela. Její přítomnost pro něj byla tím nejbolestnějším připomenutím,
jak se jeho život vždycky rozpadal na dva neustále soupeřící tábory - hlavu a
city. Zraňoval sám sebe tím, že se pokoušel srdce umlčet, v domnění, že se tak
ochrání před špatnými rozhodnutími. Tahle životní strategie mu ale nepřinesla
valné výsledky. Bylo mu pětatřicet, nikam nepatřil, nic nevybudoval, byl
nesebevědomý, cítil se unavený a nemocný. A taky ukřivděný, naštvaný na život,
že mu pořád nedává to, na co si myslel, že má právo. Když si včera přečetl, že život nás posílá na
dno proto, že nám tam něco spadlo (obvykle sebedůvěra, sebeúcta a sebevědomí FC), skoro se z té informace rozbrečel vzteky.
Kdyby to jenom uměl, tak rád by ji objal a hladil ve vlasech. Ale cítil se
v její přítomnosti strašně nesvůj. V dětství se naučil pocity nahrazovat myšlením
a taky být ve střehu. Nikoho si k sobě nepustit. Zároveň jako by v jeho mozku
časem zakrněla ta část, která je zodpovědná za dávání a přijímání něhy.
Jeho tělo je jako vězení, které mu brání tančit s těmi, které miluje. Avšak
jeho mysl má klíč. Tak proč mu ho nechce dát?
One year ago
Viděli jsme se poprvé, leželi jsme vedle sebe, nespali jsme spolu. Kolem
probíjela elektřina jako po zásahu blesku. Dost nešikovně se pokoušel dostat do
mých kalhotek. Přece se s ním nevyspím hned napoprvé, co by si o mně pomyslel,
říkala jsem si. Chtěla jsem, to jo. Ale neodvážila jsem se. Až se příště
potkáme...
Viděli jsme se podruhé. Všechno bylo mnohem snazší. Byli jsme opilí. Spali
jsme spolu ve vířivce, pak ve sprše, pak v posteli, pak na terase, pak na
zahradě... (sousedi nezdáli se být doma)
One year later
Viděli jsme se potřetí. Po roce. A byli jsme zase na začátku. Měl svou ruku
za mým ramenem, ale chyběly ještě tak 2 centimetry, aby se naše těla dotkla.
Neudělala jsem to. Zůstala jsem sedět rovně. Neohnula se. Nepoklesla jsem v
kolenou. Nedala se tak lehko. Ublížil mi, tehdy. Chtěla jsem, to jo. Ale
neodvážila jsem se. Až se příště potkáme...
A pak mi to došlo, jednou jsem ho odmítla, on už to znovu nezkusí. Můžu mu
pořád dokola opakovat, že ho chci, ale on už tomu neuvěří... Cítila jsem se
hrozně.
Moje tělo je jako vězení, které mi brání tančit s těmi, které miluji. Avšak
moje mysl má klíč. Tak proč mi ho nechce
dát?
text od lisarah:
(Ne)tančím
Tak ráda bych se k nim přidala. Jenže to nejde. Ztrapnila bych se.
Neumím se vlnit a nenuceně pohybovat jako ostatní. Závidím Jitce, Káje a Mirce,
že ony poslouchají hudbu a je to.
Všichni kluci na ně koukají, jsou středobodem vesmíru, vše okolo nich září. A
já? Sedím na barové židličce, piju už třetí beton a nikdo se na mě nekouká. Není
taky důvod, proč by to někdo dělal.
Ale ne! Kája se odpojuje z tanečního vesmíru a jde mě zatahat
teatrálně za ruku. „No tak, Petro, pojď aspoň na tuhle písničku!“ Proč to pořád
a pořád zkoušejí? Zavrtím hlavou, na řeč
se nevzmůžu, ucucnu ze skleničky. Kája ještě dvakrát zatahá, třikrát promluví,
a pak odtančí zpět na parket, tam, kam bezpochyby patří.
Nebyla mi dána do vínku tahle lehkost bytí, která se tak krásně projevuje
v tanci. Neumím přijít do školy nenaučená, neumím zahodit za hlavu trojku
z diktátu. Jsem zodpovědná, pilná, hodná...tak moc, že mě to svazuje
v pohybu. Neumím letět volně nocí, neumím se lehce smát.
Naštěstí mám jak uniknout. Kreslím. Moje ruka je to jediné, co v sobě
trochu toho živočišného bytí má. Rovné tahy, tenké čáry, vlnky. Tady, tady na
papíře, tančit umím.
*********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala téma Pralinky.
Žádné komentáře:
Okomentovat