Rozečtená kniha
„Ano, děkuji,“ řekl a ukončil hovor položením sluchátka. V tu chvíli
mu proběhla hlavou ta absurdita. Děkoval nějaké, pro něj absolutně cizí, ženské
za to, že mu oznámila, že jeho žena, se kterou žil třicatřicet let, zemřela.
Děkoval jí! Začal se třást po celém těle, musel se posadit na nejbližší židli. Tušil,
že tento okamžik nastane. Však Marie byla nemocná už od mládí. Oba počítali
s tím, že ona odejde první. Přesto ho to zaskočilo. Tak moc mu bude
chybět. Jaké budou jeho dny bez ní? A předtím ještě to všechno kolem - vybrat
rakev, oznámit to synovi, přežít kondolence od napůl cizích lidí, vyřešit
dědictví, pláč jeho dcery, nechápavé dotazy vnoučat, vyřídit pozůstalost.
Přinutil se vstát, došel si na záchod, a pak se vrátil do ložnice, odkud ho
vystrnadil ten strašlivý vyzváněcí telefonní tón. Na Mariině nočním stolku
spatřil knihu. Byla otevřená a otočená hřbetem nahoru. Jak se celé roky zlobil
na tenhle její zlozvyk, jak jí nadával, že knížky takhle akorát zničí. Nyní
věděl, že právě tohle - otevřená kniha hřbetem nahoru - představuje Mariinu
přítomnost v jeho životě, a že je to to, co mu bude nejvíce chybět.
Nechal knihu tak, jak byla. Zul se, vlezl si na Mariinu polovinu manželské
postele a přikryl se její dekou.
Rozečtená kniha
milovala jsem tě
a bavilo mě to
jenže příliš dlouho
měl jsi tu knihu půjčenou
dlouho
a nedokázal jsi ji přečíst
možná jsi ji i četl
jenže příliš dlouho
**********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma: Čas
Žádné komentáře:
Okomentovat