Čas
Zahlédla jsem její fotku na facebooku. Kolik už
je to let? Deset, patnáct? Nebyla na ní sama. Byla na ní s mužem, kterému
obětovala celý svůj život. Jenže ten muž byl mužem někoho jiného. Ano, vždycky
taková byla. Už na střední. Vždycky se zamilovala. Do nesprávného muže. Jak čas
plynul, ona byla pořád stejná. Tak jako my všichni. Jsou věci, které se nemění.
Jednou z nich je způsob, jakým vnímáme lásku. Způsob, jakým se
zamilováváme a jakým si systematicky ničíme život. Pořád na ni musím myslet.
Hrozně bych si pro ni přála jiný život, lepší. Aby pořád nečekala na muže, pro
kterého bude vždycky jen druhá. Aby se začala mít ráda. Aby se odvážila dělat
věci, které chce opravdu jen ona sama. Aby konečně pochopila, že láska je
krásná věc, ale nutně následuje až po něčem velmi velmi podstatném a to je –
velebení vlastního života.
Čas se nachýlil. Smetla jsem rukou umělohmotný
ubrus a šla se chystat. I letos jsme měli nakoupené petardy, kterými jsme loni
málem podpálili chatku, protože nám zalétly pod verandu. Jenže bez nich by to
prostě nešlo. Kluci se těšili na ohňostroj. Darek byl už od rána nějaký
zasmušilý. Sám říkal, že tohle slovo nezná, ale já jeho praktické provedení od
něj znala moc dobře. Trpíval depresemi. Když jsme byli mladí, brala jsem to
jako nutnou součást jeho křehké umělecké duše. Postupem času jsem začala
nevyhnutelně chřadnout pod nánosem nemluvných dnů a špatných nálad. Půlnoc nás
semkla. Schovaní za stromem. Tiskneme se k sobě. Kluků bambule mě šimrají
do nosu. Čepice jim voní práškem na praní. Hledají ve tmě mou roku. Každý
zvlášť možná nejsme nic, ale dohromady to dává smysl. Rukavicemi si otírám
slzy.
Václav přišel za Olgou, jestli s ním bude
chodit. Řekla, že za rok. Tak přišel za rok. A žili spolu až do smrti. Takovou
roli hraje čas u lidí, kteří k sobě prostě patří. Poprvé jsme se potkali u
mojí pratety někdy v devadesátémosmém. Letos budeme třetím rokem manželé.
Trvalo čtrnáct let, než se osmělil. A tři měsíce, než jsme počali.
text od lisarah:
Všechno má svůj čas
Když mi bylo pět, brečela jsem kvůli odřenému kolenu. Ve dvanácti jsem
hltala románky Lenky Lanczové. Když mi bylo čtrnáct, neustále jsem se hádala
s tátou. V patnácti nesnášela svoje tlustá stehna. V šestnácti
litovala, že si nemůžu koupit ten super zelenkavý svetřík za výlohou, protože
je hrozně drahej. V osmnácti se trápila tím, že mě nemá rád. Ve dvaceti
zažila kolejní párty. Ve dvaadvaceti jsem brečela tři měsíce po děsnym
rozchodu. Ve třiadvaceti jsem nevěděla, zda s ním mám bydlet. V pětadvaceti
jsem se hrozila, že nikdy nenajdu dobrou práci. V osmadvaceti jsem
nesnášela pozvání na svatby a potupné chytání kytice. Ve dvaatřiceti jsem se
zamilovala opět do někoho, kdo za to nestál. Následující rok jsem nechtěně otěhotněla
a šla na potrat.
Dnes je mi pětatřicet a říkám si, že se někde stala chyba. Možná jsem se
měla víc koukat na pozitivní stránku věcí (vždyť jsem byla zdravá, v sedmnácti
se podívala do Paříže, měla oba rodiče, ve třinácti dostala pusu od největšího
idolu ve škole, byla obklopená spoustou kamarádek, vždy jsem si dokázala sehnat
nenáročnou brigádu atd.). Možná bych byla stejně tam, kde jsem. Ale cítila bych
se během té cesty do současnosti lépe.
**********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala téma: Pražský orloj
Žádné komentáře:
Okomentovat