Plyšový
medvídek
Vypravování
odhaluje smysl všeho, aniž by se dopustilo špatné definice. — Hannah Arendt
Jana je doma. Protože marodí. Bere antibiotika, je v pyžamu. Na stolku
přečtené časopisy. V počítači shlédnuté díly oblíbených seriálů. Jana je
doma a nudí se. Začne uklízet. Spíš jen tak porovnávat věci v šuplíkách.
Má ráda pravé úhly a souměrnost. Utře prach. Vyleští umyvadlo. Porovná popadané
knížky v knihovně. Přerovná všechno svoje oblečení. Vyřadí tři trička na
doma a vyhodí jednu podprsenku. Pak se pustí do skříně s harampádím.
Mišmaš všeho potřebného i nepotřebného. Odkladiště všeho. Jana si pobrukuje,
když tu náhle ucítí v ruce něco hebkého. S křikem to upustí. Myš! Živé
to nebude, neuteklo to. Podívá se pozorněji. Je to malý plyšový medvídek. Roztomilý
i kýčovitý zároveň. Není její.
Je její. Té, co žila s jejím
mužem před ní. Určitě je její. Jana
ví, že by ho měla hodit zpátky za krabice, kde ho neuvidí. Jana ví, že by ho
mohla vyhodit do koše, vždyť nikomu nechybí. Jana ví, že by neměla přemýšlet o jejich minulosti. K čemu? Nejsou
spolu léta, ona si žije po svém na
Severu, on je s ní několik let, ona je s ním šťastná.
*****
Je odpoledne. Probudilo ji zarachocení klíčů. Muž otevírá dveře, vchází do
jejich světa. Ptá se, jak jí je. Jestli lépe. Její starostlivý Matěj. Odpovídá,
že už je to lepší. Dokonce poklízela. Muž se jde převléknout do domácího. Jana
se přesouvá s peřinou do obýváku. Poslechne si, co nového v práci.
Pobaví se, co k večeři. Pustí si film. V deset půjdou spát. Normální
den.
Jana je ale černá. Celým jejím tělem prostupuje plyš. Nemůže přestat myslet
na dvojici, které byl Matěj součástí. Je jedno, že kdysi. Z vybledlé
minulosti se stala křiklavá bodající přítomnost.
*****
Matěj měl svoji práci vždycky rád. Práce u rýsovacího prkna ho naplňovala,
rozhovory s kolegy nenudily. Chodil do práce rád. Poslední týdny ještě
raději. Doma ho to netěšilo. S Janou se nedalo vydržet. Neustále byla
napružená, vyčítala mu každou maličkost. Tu pil špatně mléko, tu si vzal
nevhodnou kravatu ke košili. Jana byla podrážděná. Nevěděl, co jí udělal. Ptal
se. Prý nic. Nic jí není, co by jí bylo? Zase ten nastartovaný tón
k hádce.
Pak k té hádce došlo. Nikdy se nehádali, až do této doby. Bylo to zlé.
Křičeli, až do ochraptění. Špína slov se válela všude.
Nikdo nenašel sílu je zamést a vyhodit z bytu. Zůstaly s nimi.
Visely ve vzduchu i druhý den, i druhý týden. I druhý měsíc.
*****
Je odpoledne. Vylekalo ji zarachocení klíčů. Muž otevírá dveře, vchází do
bariér z krabic. Jana balí. On se mlčky přezouvá do pantoflů.
*****
Odešla. Kouká na poloprázdný byt. Je tu zase sám. Obchází místnosti.
Přejíždí dlaní po policích, které přišly o svůj obsah. Tu si všimne v rohu
předsíně malého plyšového medvídka. Vezme ho do ruky. Usměje se. Vybaví si, jak
mu ho strejda koupil na pouti, aby ho přestalo bolet odřené koleno.
Text od Medy:
Příběh
Vypravování
odhaluje smysl všeho, aniž by se dopustilo špatné definice. — Hannah Arendt
Vyprávím vám příběh, který se nestal. A přece bolí. Je
z dalekého kraje, kde ona nikdy nebyla, kde krvavé listy révy na podzim
trpí za naše hříchy. Anebo ne. Budu raději vyprávět příběh z jednoho
pražského baru, kde byla a kde byl i on, i když jaksi omylem. A tak jak se lidé
z důvodu neslučitelnosti povah rozvádějí, oni se ze stejného důvodu
setkávají...
Jsi rozmazlená
maloměstská holka, která z nudy neví, co by. Pocházíš z neutěšeného
rodinného prostředí. Máš ráda své pohodlí, ráda nakupuješ krásné věci, máš ráda
všechny ty snobské akce, na kterých je plno noblesních šatů, dobrého jídla a
pití. Všechny ty honosné prostory. Máš ráda knihy, divadlo, povznášející hudbu,
balet, kabaretní večery v Arše. Ráda dlouho spíš. Ráda tančíš. Máš ráda
drahé parfémy a pěkné oblečení. Někdy se tváříš, že všechno víš. Ke všemu máš
co říct, moc mluvíš. Občas skáčeš lidem do řeči. Mluvíš často o sobě. Už jsi
zapomněla, co je to manuální práce. Lakuješ si nehty. Někdy jsi rozjívená,
někdy zádumčivá. Jsi přítulná a dáváš svoje srdce na dlani. Jsi naivní. Věříš
lidem a v lidi. Ráda se s lidmi objímáš a líbáš. Jsi vřelá. Ráda se
směješ. Ráda chodíš do vináren a kaváren. Ráda pozoruješ lidi a neodpustíš si
je hodnotit (alespoň vduchu). Máš potřebu všechno verbalizovat. Máš ráda slova.
Máš ráda příběhy. Máš ráda básně. Ráda si idealizuješ – lidi, činy,
vzpomínky... Ráda vymýšlíš příběhy, které se nikdy nestaly. Ráda v nich
žiješ.
Nejsi
dobrodruh, spíše kavárenský povaleč. Nejsi lehkomyslná jen snivá. Nejsi
rozhodná. Neumíš všemu nerozumět. Neumíš některé věci přejít mlčením. Neumíš
přijímat pochvalu. Neumíš přijímat kritiku. Neumíš odpouštět.
Všechno, co
máš, sis vybudovala sama. A jsi na to náležitě hrdá. Sníš o bájných krajinách.
Jdeš za dokonalostí jako osel za mrkví na proutku.
Jsi skromný
vesnický kluk. Jsi nesmělý a málomluvný. Máš zvláštní dar vidět na všem to
dobré. Pracuješ tvrdě. Brzy vstáváš. Tví rodiče spolu nežijí. Hodně toho
z rodinné historie nevíš a co víš, o tom nemluvíš. Spoléháš na své kořeny.
Upínáš se k nim a ke svým kamarádům. Myslíš si, že není nic, co bys
nedokázal sám. Jsi ztracený. Jsi duší cestovatel. Jsi moudrý. Když jsi
vystoupil na svou poslední horu, pocítil jsi lásku, kterou jsi do té doby
neznal. Tam se mnohé změnilo. Jsi vděčný za každý den. Věříš sobě a své
morálce. Jsi realista. Jsi staromilecký a tradiční. Miluješ svou rodinu nade
vše. Často nevíš, co bys měl říct, ale vždycky víš, co bys měl udělat. Máš rád
fotbal. Rád běháš a dlouho chodíš. Jsi zodpovědný. Neslibuješ nic, co nemůžeš
splnit. Pískáváš si. Máš kolem sebe rád hodně lidí. Máš svá vlastní pravidla.
Máš rád svůj domov. Rád buduješ. Máš rád západy slunce. Občas bereš věci příliš
vážně. O svých cestách vyprávíš, jen když zapomeneš, že neumíš vyprávět
příběhy. Tvůj svět má plno barev, jejichž odstíny zůstanou ostatním navždy
utajeny.
Nemluvíš o
svých pocitech. Neobjímáš se s lidmi. Vyhýbáš se lidem, co příliš mluví,
co se tváří, že všemu rozumí a všude byli. Nikdy nikoho nesoudíš. Nenecháš
nikoho mluvit do svého života. Neumíš tančit a zpívat. Neumíš odpočívat. Nemáš
rád nudu.
Víš, kdo jsi a
kam patříš. Znáš svou cenu. Jsi sobě oporou, když se všechno (a všichni) kolem
hroutí. Bloudíš po světě a hledáš odpovědi na své otázky jako slepý zahradník
plody v uhynulém sadu.
Kdybych ji měla označit za pohádkovou postavu, byla by
určitě princezna. Kdybych jeho měla označit za pohádkovou postavu, byl by
určitě budoucí král.
**********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zvolila tento citát:
Logika
vás dostane z bodu A do bodu B. Představivost vás dostane kamkoliv. -
Albert Einstein
Žádné komentáře:
Okomentovat