Téma 71: Pralinky

Text od lisarah:

Pralinky

Měla ráda pralinky. A on to věděl. Sváděl ji jimi. Alespoň jednou týdně (náhodně vybraný den bez významu, nikdy neodhadla, kdy to bude) jí je kupoval. Přinesl je večer domů. Hned to poznala na jeho úsměvu. Nedokázal skrýt těšení na její přivřené oči při rozpouštění pralinky v ústech. Vždy jich koupil pět (dvě pro ni, dvě pro něj, jedna pro oba). Milovala tu zlatou krabičku převázanou hnědou semišovou stužkou. Bylo to jako by jí předával poklad.

Svým způsobem to tak i bylo, byl to drahocenný okamžik jejich společného soužití.

On si myslel, že jí pralinky, protože jí tak moc chutnají. Ona se ale hlavně těšila na překvapení, jakou podobu budou mít. Bavilo ji jíst hlavu Kleopatry, čtyřlístek či loďku.

Byli spolu dva roky, tři měsíce, osm dní, šest hodin a pětadvacet minut, když otevřela krabičku, ve které byly pralinky ve tvaru srdce, prstenu, otazníku a dvě kolečka s nápisy - ANO, NE. Překvapeně na něj pohlédla, nečekala to. Pak se usmála, přivřela oči a položila si na jazyk pralinku ANO.

Text od Medy:

Šifra pro milého

Půčený vlněný svetr ten už pomatuje
Rozbitý talíř
Asi mi vypadla po cestě z auta
Lost shoe
I kdyby na chleba nebylo - Salvation army
Náš van uprostřed hor
Kolem vůně borovic a síry
YC578 náš kód na bathroom v kempu

Je mírně pod nulou
Salvation army znovu
Oblečeme se
Už je zima

Vaříme v autě v posteli

Přimrzly mi plavky k lavičce
Obalený chleba ve vajíčku
Salvation army potřetí
Tam nakoupíme
Evča si koupila šaty
Levně
I botu

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Ráj.

Téma 70: Moje tělo je jako vězení...

Moje tělo je jako vězení, které mi brání tančit s těmi, které miluji. Avšak moje mysl má klíč. P. Gabriel

text od Medy:

Tělo jako vězení

Některé věci nám způsobují nepříjemné pocity. Nutně ne ve smyslu negativních, mám namysli třeba, když se stydíme, váháme, jsme nejistí, nedočkaví, nervózní, zmatení... A takovým pocitům se obvykle snažíme vyhýbat. Ba dokonce předcházet! Ale co když:

- to má druhá strana stejně? (Když kolem sebe při zápasech MMA bojovníci jen tančí a nikdo se k ničemu nemá, přestane to po nějaké době rozhodčího bavit. Ale co když rozhodčí chybí?)

- tak o něco přicházíme? (O radost, o lásku, o budoucnost?) 

- se celý život necháváme paralyzovat svým strachem a vlastně nežijeme? (Vždy je lepší věřit, že to dokážeme, a mýlit se, než nevěřit, že to dokážeme, a mít pravdu.FC)

- se budeme pořád něčemu vyhýbat, až už jednou nepřijde příležitost zachovat se jinak? 

Budu vám teď vyprávět příběh. Nezáleží na tom, jestli se stal. A jestli se stal, nezáleží na tom, jestli se stal mně. A jestli se stal mně, nezáleží na tom, kdy se stal. A jestli se stal kdysi dávno, nezáleží na tom, že se stal. Protože se stal kdysi dávno. Zkrátka minulost nezměníme, the point is - uděláme to příště JINAK? A bude vůbec nějaké příště?

Je pryč. Odjela. Její přítomnost pro něj byla tím nejbolestnějším připomenutím, jak se jeho život vždycky rozpadal na dva neustále soupeřící tábory - hlavu a city. Zraňoval sám sebe tím, že se pokoušel srdce umlčet, v domnění, že se tak ochrání před špatnými rozhodnutími. Tahle životní strategie mu ale nepřinesla valné výsledky. Bylo mu pětatřicet, nikam nepatřil, nic nevybudoval, byl nesebevědomý, cítil se unavený a nemocný. A taky ukřivděný, naštvaný na život, že mu pořád nedává to, na co si myslel, že má právo. Když si včera přečetl, že život nás posílá na dno proto, že nám tam něco spadlo (obvykle sebedůvěra, sebeúcta a sebevědomí FC), skoro se z té informace rozbrečel vzteky. 

Kdyby to jenom uměl, tak rád by ji objal a hladil ve vlasech. Ale cítil se v její přítomnosti strašně nesvůj. V dětství se naučil pocity nahrazovat myšlením a taky být ve střehu. Nikoho si k sobě nepustit. Zároveň jako by v jeho mozku časem zakrněla ta část, která je zodpovědná za dávání a přijímání něhy.

Jeho tělo je jako vězení, které mu brání tančit s těmi, které miluje. Avšak jeho mysl má klíč. Tak proč mu ho nechce dát?

One year ago

Viděli jsme se poprvé, leželi jsme vedle sebe, nespali jsme spolu. Kolem probíjela elektřina jako po zásahu blesku. Dost nešikovně se pokoušel dostat do mých kalhotek. Přece se s ním nevyspím hned napoprvé, co by si o mně pomyslel, říkala jsem si. Chtěla jsem, to jo. Ale neodvážila jsem se. Až se příště potkáme... 

Viděli jsme se podruhé. Všechno bylo mnohem snazší. Byli jsme opilí. Spali jsme spolu ve vířivce, pak ve sprše, pak v posteli, pak na terase, pak na zahradě... (sousedi nezdáli se být doma)

One year later

Viděli jsme se potřetí. Po roce. A byli jsme zase na začátku. Měl svou ruku za mým ramenem, ale chyběly ještě tak 2 centimetry, aby se naše těla dotkla. Neudělala jsem to. Zůstala jsem sedět rovně. Neohnula se. Nepoklesla jsem v kolenou. Nedala se tak lehko. Ublížil mi, tehdy. Chtěla jsem, to jo. Ale neodvážila jsem se. Až se příště potkáme...

A pak mi to došlo, jednou jsem ho odmítla, on už to znovu nezkusí. Můžu mu pořád dokola opakovat, že ho chci, ale on už tomu neuvěří... Cítila jsem se hrozně.

Moje tělo je jako vězení, které mi brání tančit s těmi, které miluji. Avšak moje mysl má klíč. Tak proč mi ho nechce dát?

text od lisarah:

(Ne)tančím

Tak ráda bych se k nim přidala. Jenže to nejde. Ztrapnila bych se. Neumím se vlnit a nenuceně pohybovat jako ostatní. Závidím Jitce, Káje a Mirce, že ony poslouchají hudbu a je to. Všichni kluci na ně koukají, jsou středobodem vesmíru, vše okolo nich září. A já? Sedím na barové židličce, piju už třetí beton a nikdo se na mě nekouká. Není taky důvod, proč by to někdo dělal.

Ale ne! Kája se odpojuje z tanečního vesmíru a jde mě zatahat teatrálně za ruku. „No tak, Petro, pojď aspoň na tuhle písničku!“ Proč to pořád a pořád zkoušejí?  Zavrtím hlavou, na řeč se nevzmůžu, ucucnu ze skleničky. Kája ještě dvakrát zatahá, třikrát promluví, a pak odtančí zpět na parket, tam, kam bezpochyby patří.

Nebyla mi dána do vínku tahle lehkost bytí, která se tak krásně projevuje v tanci. Neumím přijít do školy nenaučená, neumím zahodit za hlavu trojku z diktátu. Jsem zodpovědná, pilná, hodná...tak moc, že mě to svazuje v pohybu. Neumím letět volně nocí, neumím se lehce smát.

Naštěstí mám jak uniknout. Kreslím. Moje ruka je to jediné, co v sobě trochu toho živočišného bytí má. Rovné tahy, tenké čáry, vlnky. Tady, tady na papíře, tančit umím. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Pralinky.

Téma 69: První strana románu

text od lisarah:

Romantickej příběh

"Tohle je tak trapnej romantickej příběh!" Povzdechnu si, když obracím další stránku.

"Tak napiš o nás," řekne on.

"Prosím tě. Ty s dobrým koncem by už vůbec nikdo nečetl. Tedy pokud se nejedná o červenou knihovnu, ale to já nepíšu," odvětím mu.

"Když to napíšeš ty, tak to blbý nebude," nedá se tak snadno.

"Myslíš?" zaváhám. "Když ty mi moc fandíš. A nejsi objektivní." Díky svému psaní jsem získala tvoji pozornost, pomyslím si - a usměju se.

"A pak jsem se do tebe zamiloval." On mi snad čte myšlenky?

"A pak ses do mne zamiloval," zopakuji po něm.

"No vidíš, jakou sílu tvoje psaní má!" Argument jako kámen, který holýma rukama nerozbiju.

Můj muž je můj velký fanoušek. Paradoxně od té doby, co jsme spolu, skoro nepíšu.

Takhle nějak jsme v létě na dovolené hovořili. Možná to tak bylo, možná nebylo. To není podstatné. Ani to, zda tento příběh je mnou odžitý nebo mnou vytvořený. Ať tak či onak, pozorný čtenář mě v něm nalézt dokáže. Jediné, co mohu opravdu potvrdit je, že zde uvedený rozhovor, vytvořil tento příběh.

Ani tohle vás neodradilo? Dobrá, tak ať se vám líbí. Příběh silné a zároveň křehké dívčí duše, která hledá (sebe, a taky něco víc), právě začíná:

I.

Probudila se. Ze snu do života. Z noci do dne. Nechtěla, a proto neotevřela oči hned. Soustředila se na zvuky. Čekala šramot, dostala ticho. Napětí v těle povolilo. Jako kdyby byla z ledu a právě na ni dopadly hřejivé paprsky slunce. Nebyl tam, odešel. Je pryč. Je pryč! Konečně otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Stejná jako včera. Navíc přibyl jen pánský parfém ve vzduchu a důlek v polštáři.

Zkusila to znovu a zase to nevyšlo. Šla do baru. Sbalila pěkného kluka. Smála se s ním. Přivedla si ho domů. Spali spolu. A ona zase nic necítila. Doteky na ní nepůsobily, jen jí drsně škrábaly po kůži. Ale pod ni se nedostaly. 

text od Medy:

První strana románu

Kdekoliv jsi

najdu tě

Kdekoliv jsi

chci tam být taky

Kdekoliv jsi

je doma

Jsem ve Frankfurtu. Brečím. Ztratila jsem se. V letištním tubusu vidím muže zákona. Běžím k nim. A oni mě vedou, kam potřebuji. Neumím ani slovo německy, anglicky jen slova z faxů, co mi posílal Taylor (ta se pochopitelně nedají nijak prakticky využít). Jsem mladá, blbá, zamilovaná nebo statečná. To všechno mi mí rodiče a přátele říkají a možná si to i myslí.

Vždycky, když chci spát, tak se servíruje jídlo, takže se snažím neusnout, protože to nechci prospat. Ale jsem tak unavená. Bezvýchodná situace. Cestou z Frankfurtu jsem si přisedla k mladému panu Rainerovi. Čtyřiadvacetiletý trumpetista je krásný mladý muž se zářivými zuby (takhle nějak si představuji všechny Australany i můj budoucí muž má krásné zuby), skvělý gentleman jakoby s britskými kořeny, galantní tak, jak se to v jeho věku zrovna nevidí. Nejdříve mi pomohl z kabátu, pak mi uložit kabinové zavazadlo. Kdykoliv jsem zaspala servis, vzal každou věc dvojmo i pro mě, ať už to byla voda, káva nebo jablečný džus (holky přece mají rády jablečný džus), či sušenky neznámého původu (které byly, jak jsme se neverbálně shodli, z celého menu nakonec nejlepší). Také vše pokaždé objednal svou plynnou němčinou, což mě u rodilého Australana pochopitelně zaujalo. Pořád něco vypráví (ví vůbec, že neumím anglicky?) a osmihodinový let parádně utíká. 

Neví, že se letím vdávat, jak by mohl, když jsem mu to neřekla (od kamarádky mám na listu papíru napsáno pár věcí anglicky, ale tohle mezi nimi není...

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala citát:

Moje tělo je jako vězení, které mi brání tančit s těmi, které miluji. Avšak moje mysl má klíč. P. Gabriel

Téma 68: Nezávislost

text od Medy:

Nezávislost

Jen několik desítek hodin cesty od vás je země, kde slunce vychází hlavou dolů a měsíc ubývá naopak. Kde prožijete třistašedesát slunečných dnů v roce. Kde každé ráno, obzvláště to podzimní, je nádherné tak, že to žádný foťák nevyfotí, ta rudá a purpurová barva v horách, ty žluté vinohrady, mlha v polích, rosa (mokré boty i ponožky, zmrzlé prsty i v mých nových pracovních rukavicích...a přesto je to ta nejkrásnější práce, jakou jsem si mohla vybrat). Volám ti chtíc sdílet své štěstí:

"Já jsem tu tak spokojená."

"Nebál jsem se, že tobě by se tam nelíbilo."

"Chceš tím naznačit, že mně se líbí všude?"

"Chci tím naznačit, že jsem věděl, že se Ti bude líbit ta nezávislost." 

A i když v tvém hlase cítím sarkasmus víc, než cokoliv jiného, musím uznat - ano, vystihls to přesně, to je to, co jsem hledala. Co hledám celý život. Ještě chci přijít na to, proč. (Když vím, že je to jen mezistupeň, že jednou chci pocítit, i co je to vzájemnost.) Jenom teď už vím, že ne s tebou.

text od lisarah:

Nezávislost

„Až budu dospělá, budu si dělat, co chci!“

Tak touhle větou jsem svoje rodiče prudila v dětství a dospívání. Věděla jsem, že nebudu v neděli v šest ráno chodit do lesa na houby. Že si budu malovat nehty na zeleno. A vlasy si taky obarvím! Počítala jsem s tím, že nebudu jíst každý víkend řízky s bramborami, ale jen lehké zeleninové saláty. To abych byla štíhlá jako modelky v Top Dívce. Prostě jsem si život malovala jako každý adolescent v negaci k současnému omezení mých svobod a práv mými zákonnými zástupci, tedy rodiči.

Dočkala jsem se. Je mi pětatřicet. Už před lety jsem vylétla z rodného hnízda (to je výraz, co?). Mám pronajatou garsonku, před měsícem jsem byla opět povýšená. A jinak? Nehty si občas přelakuji nude odstínem, protože výrazné barvy se mi už dávno nelíbí, působí to tak vulgárně. A takhle to dopadlo se vším, nejen s nehty. Začínám být taková, jaká jsem měla být v dospívání. Těším se na víkend, až pojedu k našim, až ucítím tu vůni právě osmaženého řízku na domácím sádle, až ucítím vůni rodinné pospolitosti.

Zjištění, že nezávislost je vlastně smutná věc, je..no smutná. Ano, jsou toho plné časopisy pro ženy - být nezávislá, být úspěšná kariéristka, být single, neomezovat se potomky, cestovat po celém světě. To se vám tak krásně čte, viďte? A není na tom nic špatného. Jen cítím, že mi to nestačí, teď už ne. K čemu úspěch, když se z něj kromě vás nikdo neraduje? K čemu peníze, když je nemáte do koho investovat?

Mluvím tu o vymezování se vůči rodičům v dospívání, o samostatnosti v dospělosti. A přitom si přeji jediné - najít někoho, pro koho budu vším, kdo pro mě bude vším - a budeme na sobě bláznivě zamilovaně závislí.

A takhle dopadneme (skoro) všechny. Přestože jsme Sex ve městě viděly čtyřikrát, jsme prostě víc Lorelai než Carrie. Chceme báječného Luka, ve kterém najdeme životní oporu a chytrolínku Rory, pro kterou budeme víc kamarádka než matka. Je to tak, smiřme se s tím. Chceme být závislé, i když se to nedovolíme vyslovit nahlas. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma:
Napiš pro tento blog první stranu románu, který jednou chceš napsat celý. 

Téma 67: Proměna

text od lisarah:

Proměna

Řehoř Samsa se změnil v brouka.

Já jsem se proměnila v někoho, kým být nechci. Obsahuju smutek, trápení, slzy. Jsem spoutaná myšlenkami na minulost. Neumím je přervat. Bojím se, že to nedokážu, jako Samsa nedokázal převrátit se ze zad. Obtočená lana mě pomalu uškrtí. To nechci, chci být zase volná. Veselá, dětská. Chci vnímat krásu slunečného dne, kvetoucího stromu či zpěvu ptáku.

Žábák se proměnil v prince.

Občas je škoda, že nežijeme v pohádkách. To by stačilo jedo vysvobozující políbení jako u toho žábáka, a bylo by dobře. V reálném světě toho tolik nezmůže. Ale naději mi dává to, že polibek pomůže, když už nevyléčí úplně. A to je hlavní. Protože bez naděje, bez naděje bych neměla naději na uzdravení. Na proměnu zpět v sebe sama.

text od Medy:

Proměna

Všichni jsme tu někým jiným. Všichni začínáme od nuly a to vůbec nevadí! Ukazujeme si fotky, kým jsme byli doma, v nažehlených oblecích, teď špinaví od hlavy až k patě, fotky svých rodin, přátel, které jsme nechali tam na druhé straně, svých příbytků, když teď spíme v autě a pod stanem. Občas si pobrečíme, častěji se ale společně zasmějeme, zatančíme. Nezáleží na tom, kým jsme byli doma, teď jsme tady. A jsme tu doma. Věděli jste že Afrikaans (jazyk původních obyvatel JAR) je podobný Dutchi, že je to západogermánský jazyk? A věděli jste, že v Indii sklízí hrozny dvakrát v roce? A moje nová kamarádka Ju se chce vdávat v Berlíně, i když tam nikdy nebyla, prostě jen má pocit, že to bude cool. A když nemáte o svatební noci pořádný jet lag, tak to není prý ono.

Když jsem šla loni v červenci po Václaváku a psala jsem Ti o svém "romantickém" nápadu spojeném s vínem. Sama jsem tomu možná ještě nevěřila. Sama sebe jsem považovala víc za snílka, než za někoho, kdo to dá. Kdo konečně jednou něco dotáhne do konce. "Dokázala jsem to," říkám si, když obracím hrozny v promrzlých prstech, protože já jsem to fakt dala, bože já jsem tu tak šťastná, Ty ani nevíš, jak mi to všechno změnilo život.

Když jedeme krajinou nacpaní ve vanu, to jsou výhledy, které se nikdy neomrzí - hory, vinohrady. Když si hladím ovce, koně (těch se bojím), psy, kočky a trhám si hrozny do pusy a jablka a fíky do kapsy, mám pocit, že jsem spadla z nebe. Mám pocit, že jsem nikdy nezestárla a že přece jen existuje místo, kde se dá zmizet. Prostě na chvíli nebýt, začít od začátku.

Harvest, práce na vinohradu. Jde mi to. Jsem v tom dobrá. Nikdy jsem to nedělala a přesto to umím. Od té doby, co jsem začala poslouchat svou intuici, se začaly dít skvělé věci. Jsem tu tak nějak hystericky šťastná. A taky už tuším, co mělo znamenat "tak napůl je co závidět" mého kamaráda žijícího v zahraničí. V životě je to vždycky něco za něco. Záleží, kolik jste ochotní vsadit, kolik jste ochotní riskovat a kolik odhodlání máte proměnit svoje sny ve skutečnost. Bolí to, vždycky to bolí, ale to, co se pak děje, překoná i vaše nejtajnější sny.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Nezávislost.