Dopis osmnáctý

Medo,

- dnes (pondělí) jsem zjistila, že vyšel Báječný únik od Gavaldy v novém vydání. Ach, nejdřív jsem se radovala z nového příběhu, který na mě čeká. Pak rozčarování, že tomu tak není. Se zájmem jsem si prohlédla novou podobu knihy. Obálka na mě působí podzimně. Chce nakladatelství (do)vydat všechny knihy znovu? Pokud ano, nevím, proč teď vydali tuto a ne nějakou vyprodanou (a lepší). Paradoxně pak vidíš na stránkách internetové knihkupectví, že staré vydání prodávají za poloviční cenu než to nové. Zvláštní politika. Ale to, že naše Gavalda se pořád vydává - a hlavně čte - mě moc těší.

- dnes (úterý) jsem opět vyndala ze skříní všechno své oblečení. Prohlédla každý kousek a znovu ho složila - buď zpět do skříně nebo do tašky na vyřazení. Baví mě probírat si šatník, baví mě, když je v něm vzdušno. Uspokojují mě srovnané hromádky. Zároveň si hezky srovnám i v hlavě.

- včera (úterý), odposlechnuto v kavárně. „Má dítě s exmanželkou. Má dítě samozřejmě i s tou milenkou. A teď má dvě děti od té nové. Ale on je v pohodě. To víš, muzikant. Skvěle mu to funguje.“ Jakým způsobem hlasu to říká? Obdivně? Nechápavě? Posměšně? A proč to říká dívce, se kterou je očividně na první schůzce?

- v těchto dnech vyšel sedmiletý diář od Lény Brauner. Je to bestseller, na instagramu jeho propagace frčí. A já si tak přemýšlím, v jednom řádku psát si sedm let zápisky. Bylo by mi to k něčemu? Vypovídalo by to o mně něco? A co? Chtěla bych to? Proč na sebe brát další nepotřebný závazek a riskovat zklamání z jeho nedodržení? Myslím, že by mi takový diář přinesl jen stres.

- how you love yourself is

how you teach others

to love you

(Rupi Kaur, Milk and honey)

Mé odstavce jsou jako neklidně spící dítě.

Tentokrát stručná a odrážková Lisarah