Milá Lisarah,
to
neuhádneš odkud píšu? Ano, z vlaku.
Je
poslední den roku. Mladík naproti nakreslil tužkou srdce, takovéto z učebnice
anatomie, včetně všech detailů... anebo to možná vůbec není srdce, ale jen
abstraktní umění...
Dnes zas pár řádek o mé postavě... Snaží se být
shovívavá, ale dějová linka ji občas zavede do spárů hloupých lidí, nechce jim
tak říkat a proto radši vymýšlí slova jako jednoduchý, prostoduchý,
komplikovaný... ale cítí něco jiného, cítí bezmoc z toho, že takoví lidé jsou a
je jich možná víc, než si kdy myslela, a často na nich závisí osudy ostatních
postav. Jako by najednou narážela na neprostupnou stěnu reality. Cítí se z toho
více otrávená a unavená, než naštvaná. Její altruismus, který si začala
uvědomovat teprve před nedávnem, by jí nikdy nedovolil označit vlastní rodinu,
přátele nebo blízké za nudné, hloupé, senilní, bojácné nebo úzkostlivé. Ale
autor by se přece neměl takových slov bát? Čím více pocitů nespokojenosti jí
podsouvám, tím apatičtější se mi však stává...
Vlak
už se prokolébal do Prahy, sklenka sektu Rýňáčku mě vítá v Praze... připijme si
na nový rok plný nových příběhů!
M
Žádné komentáře:
Okomentovat