Dopis dvacátý první

Lisarah,

už jsme nakously čtvrtý rok. Zdá se mi to neskutečné, umíš si představit těch slov a myšlenek, které jsme na blogu přišpendlily a které se jistě v naší hlavě už tisíckrát změnily? Mám nějak náladu bilancovat, ale nikterak nostalgicky nebo filosoficky. Řekla bych, že lidi někdy jen mají chuť říct si, že ať už v životě filosofovali sebevíc a vychrlili nespočet slov, nejdůležitější stejně bylo, jak ve skutečnosti žili.

Jak na mě působí Meda 2015-2017? Je tragikomická, cynická, empatická, poetická, toužebná, prožívající se (to především), zamilovávající se (to především zadruhé), krasosmutná, nešťastně zamilovaná, netrpělivá, básnivá, světloplachá, anemická, zádumčivá, černočerná, filosofující… a pak se změnila. Na malou chvíli psala příběhy.

Pracuju, v kavárně je dnes rušno. Vedle sedí slečna, co letí na stáž do Japonska, druhá mi připomíná mě před dvěma lety, ještě vůbec neví, co se sebou, ale ví, že chce ven. Má vše do posledního detailu naplánované. Všichni víme, jak to s těmi plány je, ale přesto mi to celé připadá tak kouzelné a myslím na to, jak na lidech nejvíc miluju jejich snivost, odhodlání a jak jim září oči, když mluví o svých snech.

Pomatuju si, jaká jsem byla, když jsem přiletěla. Tak moc jsem toužila zůstat v tom módu. Ale nešlo to. Už ani nevím, kdy se to změnilo. Bylo to tak pozvolna, nepostřehnutelně, jako když roste dítě. A proto se tolik těším ven. Chci takovou sebe zpátky. Těžko se vysvětluje, co je uvnitř a co je venku. Vím jediné, že se mám ve svém cestovatelském módu nějak radši, než verzi mě v teplém hnízdečku domova.

Tenhle dopis byl rozepsaný tak dlouho, že se mezitím přihodilo mnoho věcí, ty víš, o čem mluvím, a proto pochopíš, že už budu končit, protože vše k přemýšlení se teď zdá jako malichernost.

M

Dopis dvacátý

Medo,

tento rok už opravdu končí? Asi to tak bude, z venku je slyšet hluk (Modřinka chodí po bytě a pořád říká buch, buch) a z okna jsou vidět obrazce, kterými se lidi baví a mají za to, že je to nejlepší možný způsob, jak strávit poslední hodiny roku.

Rok utekl tak rychle, že se mi ho nedaří zavřít v hlavě do jedné přihrádky a pořád mi tam pobíhá a vytahuje pozapomenuté příhody, zážitky, setkání.

Byla jsem měsíc v lázních, zažila vánoční Vídeň, poznala několik českých měst (Plzeň, Ostravu), po dvou letech byla ve Varech na festivalu a po třech s mužem u moře.

To všechno bylo krásné, ale stejně to nejlepší na tomto roce bylo být s rodinou, vidět Modřinku začít chodit a mluvit.

Vybavuje se mi pocit z lodi, kdy moře šplouchá, slunce žhne a racci poletují vedle mě, cítila jsem krásu okamžiku. A to mě na životě baví, že takováhle jednoduchá věc, jen být a prožívat, dokáže přebýt bolesti zubů, smutek nevydařených plánů, vyprahlosti nutných a nudných povinností.

Jsem ráda, že součástí tohoto roku byla i Tvoje přítomnost v Praze. Z těch návštěv kaváren, rozhovorů, divadelních představení budu čerpat hodně dlouho.

Tvůj text z vlaku je příhodný - pořád na cestě. U mě spíše obrazně, u tebe doslovně. Přeju Ti, ať v tom příštím roce uvidíš zase spoust krás a hlavně, ať jsi obklopena lidmi, kteří si Tvoji náklonnost zaslouží.

Tak ať nám to v příštím roce píše, ať už ho budeme prožívat kdekoliv a jakkoliv.

Lisarah

Dopis devatenáctý

Milá Lisarah,

to neuhádneš odkud píšu? Ano, z vlaku.

Je poslední den roku. Mladík naproti nakreslil tužkou srdce, takovéto z učebnice anatomie, včetně všech detailů... anebo to možná vůbec není srdce, ale jen abstraktní umění...

Dnes zas pár řádek o mé postavě... Snaží se být shovívavá, ale dějová linka ji občas zavede do spárů hloupých lidí, nechce jim tak říkat a proto radši vymýšlí slova jako jednoduchý, prostoduchý, komplikovaný... ale cítí něco jiného, cítí bezmoc z toho, že takoví lidé jsou a je jich možná víc, než si kdy myslela, a často na nich závisí osudy ostatních postav. Jako by najednou narážela na neprostupnou stěnu reality. Cítí se z toho více otrávená a unavená, než naštvaná. Její altruismus, který si začala uvědomovat teprve před nedávnem, by jí nikdy nedovolil označit vlastní rodinu, přátele nebo blízké za nudné, hloupé, senilní, bojácné nebo úzkostlivé. Ale autor by se přece neměl takových slov bát? Čím více pocitů nespokojenosti jí podsouvám, tím apatičtější se mi však stává...

Vlak už se prokolébal do Prahy, sklenka sektu Rýňáčku mě vítá v Praze... připijme si na nový rok plný nových příběhů!

M

Dopis osmnáctý

Medo,

- dnes (pondělí) jsem zjistila, že vyšel Báječný únik od Gavaldy v novém vydání. Ach, nejdřív jsem se radovala z nového příběhu, který na mě čeká. Pak rozčarování, že tomu tak není. Se zájmem jsem si prohlédla novou podobu knihy. Obálka na mě působí podzimně. Chce nakladatelství (do)vydat všechny knihy znovu? Pokud ano, nevím, proč teď vydali tuto a ne nějakou vyprodanou (a lepší). Paradoxně pak vidíš na stránkách internetové knihkupectví, že staré vydání prodávají za poloviční cenu než to nové. Zvláštní politika. Ale to, že naše Gavalda se pořád vydává - a hlavně čte - mě moc těší.

- dnes (úterý) jsem opět vyndala ze skříní všechno své oblečení. Prohlédla každý kousek a znovu ho složila - buď zpět do skříně nebo do tašky na vyřazení. Baví mě probírat si šatník, baví mě, když je v něm vzdušno. Uspokojují mě srovnané hromádky. Zároveň si hezky srovnám i v hlavě.

- včera (úterý), odposlechnuto v kavárně. „Má dítě s exmanželkou. Má dítě samozřejmě i s tou milenkou. A teď má dvě děti od té nové. Ale on je v pohodě. To víš, muzikant. Skvěle mu to funguje.“ Jakým způsobem hlasu to říká? Obdivně? Nechápavě? Posměšně? A proč to říká dívce, se kterou je očividně na první schůzce?

- v těchto dnech vyšel sedmiletý diář od Lény Brauner. Je to bestseller, na instagramu jeho propagace frčí. A já si tak přemýšlím, v jednom řádku psát si sedm let zápisky. Bylo by mi to k něčemu? Vypovídalo by to o mně něco? A co? Chtěla bych to? Proč na sebe brát další nepotřebný závazek a riskovat zklamání z jeho nedodržení? Myslím, že by mi takový diář přinesl jen stres.

- how you love yourself is

how you teach others

to love you

(Rupi Kaur, Milk and honey)

Mé odstavce jsou jako neklidně spící dítě.

Tentokrát stručná a odrážková Lisarah