Dopis osmý

Medo,

včera večer (čtvrtek, dvanáctého) jsem jela z našeho vydařeného kavárenského povídání (cappuccino v Lajce, růžové víno v baru Cobra, mandle v Letce) domů metrem. Pokoušela jsem se číst, ale když jsem došla na konec stránky a neměla tušení, co se na ní odehrálo, vzdala jsem to. V tu chvíli si vedle mě přisedla slečna a naproti ní její přítel. Neviděla jsem jim do tváří, jen jejich kolena, hlavu jsem stále měla skloněnou nad knihou. Nemluvili. On ji vzal za dva prsty, ukazováček a prostředníček, a palcem po nich přejížděl, hladil ji. Něco se mezi nimi stalo. Nepotřebovala jsem vidět jejich výraz, nepotřebovala jsem slyšet jejich hlasy, stačilo, že sedím vedle nich a vnímala jsem, že se mezi nimi odehrává velké drama - jak to tak v partnerských vztazích bývá. Nevím proč a čím přesně mě ta mikrosituace tak zasáhla, ale celou cestu jsem o ní musela přemýšlet. Jak je svět obrovský, odehrávají se dějinné události, o kterých se budou děti za padesát let učit ve škole, točí se jeden akční velkofilm za druhým, letošním trendem je červená barva, průměrná výše příjmu je....Co z toho bylo pro ty dva v tu chvíli důležité? Nic. Soustředili se na sebe, mluvili spolu beze slov. Prožívali svůj vztah, svůj svět, svoje drama.

Já prostě dávám přednost mikru před makrem (i při studiu ekonomie tomu tak bylo:-)). Jeden spadlý list, co zašustí pod mými podzimními botami je pro mě víc než celá olympiáda, která týdny běží médii.

O tři dny později, o sto kilometrů dále...

...na Vysočině, u rodičů, v domečku. Jsou krásné dny. Listí šustí a přenádherně se zbarvuje. Modřinka v bundičce po mně. Rozzářené oči prarodičů nad vnučkou. Čtení na lehátku. Loučení s mužem a jeho odjezd. Hroznové víno od souseda.

Život se skládá z několika zásadních okamžiků a tisíce drobností.

Užívám si v těchto dnech těch drobností, které jsou plody minulých důležitých rozhodnutí.

Z našeho rodného města zdraví

Lisarah

PS: V Tvém dopise je spousta podnětů, na které jsem chtěla reagovat, ale nakonec to dopadlo zase jinak:-). Tak třeba příště..

Dopis sedmý

Lisarah,

víš, jak jsme se minule bavily o kavárně, kde bychom si sedly na pohodlný gauč nebo ani ne na gauč, třeba jen na lavici, někde do ústraní, nebo ani ne do ústraní, klidně doprostřed všeho dění, a mohly tam v klidu psát, pracovat? Tak já jsem jednu takovou objevila už kdysi dávno a zase jsem na ni zapomněla. Než jsem odlétala, zařizovala jsem si nějaké věci. A teď jsem tu znovu, skoro po dvou letech. Zrovna hrají True Colors, mám ji moc ráda a jímá mě z ní podivná nostalgie, nemůžu uvěřit tomu, jak všechno hrozně rychle utíká. Kávu tu umí výbornou a jelikož se dívám baristce přímo pod svalnaté ruce (nejspíš bývalá fitness trenérka), mám nad vším kontrolu – tak jak já to potřebuju.

Podzim je pro mě období útlumu, sice bych konečně ráda vdechla život svému projektu, který připravuju vlastně od léta, ale najednou docházejí síly. Čím to? Náročným létem plným báječných nikdy nekončících setkávání?

Coworking, toho slova je dnes všude plno. A já si nedávno hledala definici, co vlastně přesně znamená. Nemáš někdy pocit, že nestíháme dobu? Já ano. Netrápím se tím nijak zvlášť. Jen mě občas napadne, jak by byl můj scale of skills rozsáhlý, kdyby můj mozek zvládal mnohem víc věcí, které dnes technologie přináší a kdyby den měl více hodin… a těch nápadů, barev, nádherných věcí a myšlenek, které denně tolik lidí vypustí do světa! Z toho jde hlava kolem. Až si z toho člověk někdy připadá tak ztracený a bezvýznamný.

A víš, co je nejzvláštnější? Všichni v téhle kavárně jsme sami. Takže my tady vlastně provozujeme takový free coworking. Moc by mě zajímaly důvody každého jednoho návštěvníka. Jsem tolik posedlá příběhy, že je vidím všude kolem sebe a pokládám všem těm lidem různé divné otázky.

Z vlaku...

Jsem na cestě za mými nejmilejšími, do uší mi hraje píseň Sleep on the floor od Lumineers. Musím přiznat, že při téhle písni jsem prožila ten rozhodující moment, kdy jsem se utvrdila v tom, že pojedu. Že je ještě příliš brzy zůstat. Najednou jsem nemohla vydržet představu, že už to všechno bylo. Chtělo se mi brečet, že už je po všem. Když z mých úst zaznělo trochu tlumené, ale přesto dost důrazné "pojedu", všichni se po mně otočili. Najednou mám nový impuls, novou radost do života, najednou je ta píseň zase hymnou svobodného člověka, na rozdíl od žalozpěvu dobou zmítaného malého bezvýznamného umaštěného kolečka ze soukolí.

Co myslíš, že by se stalo, kdyby všichni lidé na světě dostali šanci na jeden rok dělat cokoliv, kdekoliv, s kýmkoliv by chtěli? Nechci podceňovat lidskou rasu, ale myslím, že cokoliv většinu lidí děsí. „Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina lidí bojí.“ ^{G. B. Shaw}

M

Dopis šestý

Medo,

co psát o prvním týdnu v Praze po návratu? Že všechno bylo jinak než moje plány. Škrábání v krku, ucpaný nos, nemocný muž, nemocná já, šumivý vitamín C, cucací pastilky, zrušené divadelní představení.

Pracovní týden utekl rychle, hlavně tím, jak muž byl celou dobu s námi doma (i když buď ležel nebo pracoval) a marodil. Kromě toho pár hezkých okamžiků: koupě nového podzimního kabátu (po osmi letech!), šest kamarádek a tři hodiny povídání u prosecca ve stylové kavárně Phill´s corner. Procházka Luxorem a prohlížení knížek, cappuccino v Mamacoffee u rohového stolku pro jednoho, Listování a následná debata s autorkou. Tisíce minut s Modřinkou!

A také dnešní balet Malá mořská víla. Odpolední představení, Stavovské divadlo, muž v obleku, sekt ve skleničce. Podruhé od porodu (máme tedy průměr jedno představení na rok:-)) jsme s mužem byli SPOLU v divadle. Opět na baletu. Opět na vydařeném představení. Tyhle chvíle mě dobíjejí. Ale nejraději se z nich vracím - k Modřince.

Kupodivu jsem stihla přečíst i knihu, dobrou knihu. Náhle sami. Kniha má 1) nádhernou obálku 2) je čtivě napsaná 3) má originální námět (mladý pár ztroskotá na ostrově; o touze přežít, o získání potravy, o to, zůstat lidský k druhému).

Ještě pár dní mě čeká tady ve městě, než utečeme na chvíli zase pryč. Plány mám opět nachystané: navštívit nové kavárny, sejít se po dvou letech se sestřenkou (je tu na krátké návštěvě z Kanady), vymyslet dort k Modřinčiným blížícím se narozeninám, stavět z lega domečky, číst o kuřátku, lámat si hlavu, co sbalit na čtyři dny dcerce. Prostě obyčejné chvíle ženský na mateřské. Jsem zvědavá, kolik z toho vyjde:-).

Přiznám se Ti, že jsem tento dopis rozepisovala několikrát (Kdyby z toho natočili sekvenci do filmu, byla by vedle mě halda zmačkaných papírů vytažených z psacího stroje, a na efekt zahozených na koberec, po první nepovedené větě.) (Ještěže nemám psací stroj. A nehraju ve filmu. A především nemáme doma koberec!), ale nakonec ho úplně od začátku píšu teď v sobotu večer, pár minut před půlnocí. Někdy mám pocit, že toho zvládám dost, někdy, že naopak málo. 

Pravda bude - klasicky - někde uprostřed.

Takhle jsem tento týden žila, když se to zredukovalo na pár rozvitých vět.

Co potkalo Tebe?

Lisarah

Dopis pátý

Je noc. V topení pobublává a mě uspává příjemný zvuk rozlévajícího se tepla. Přesto to není takové, jako když rozděláme na chalupě v krbu. Vždycky když poprvé topím, dopadne na mě zvláštní tíha, že zas něco končí.

Za svůj život jsem potkala mnoho různých rodin, hovořila s nimi, viděla, že jsou taky porouchané, i když každá jinak. Psala jejich příběhy. Je zvláštní, jak na své nejbližší vzpomínáme. Jaké podivné detaily si pomatujeme. Jak je pro nás důležité něco, co ten druhý dávno zapomněl. Myslím, že takhle na Tebe bude vzpomínat i Tvoje dcera. Tak jako my vzpomínáme na naše maminky, ve zcela konkrétních črtech chvil, pro jiné těžko představitelných, kdy k nám naklonily svou hlavu, nebo se pousmály. 

Stále pro svou hlavní postavu hledám tu linku neobyčejnosti. Tenhle týden měla na klíně flekatého jezevčíka v nádherném domě ve starém městě, s křížovými klenbami, zatuchlinou staleté vlhkosti, vůní starého dřeva, drbala ho za uchem a poslouchala historky z šedesátých let, o mázhausech zaplněných lidmi obveselenými vínem v časech než přišla okupace. Později seděla u televize v hlaholu velké rodiny, s několikatýdenním malým člověkem v náručí, pozoroval ji svýma velkýma petrolejově modrýma očima, cítila jeho teplo a mandlovou vůni, vnímala vibrující sílu rodiny kolem a nikdy nevyřčenou a přesto samozřejmou oddanost každého sloužit jeden druhému do posledního dechu, procházela se městem v dešti a oparu mlhy ze střech s milovaným člověkem... A stačí to? Zkrátka být. Vypnout na chvíli filosofii, dlouhodobé životní plány, touhu po úspěchu, po smysluplnosti, po neobyčejnosti? A jen obyčejně být?

Podzim. Bilancování. Jsem tam, kde mám být? Tam, kde chci být? Jsem spokojená? Je tohle to, co jsem si vždycky přála? Někde jsem zaslechla: "Buď žij, nebo přemýšlej, obojí nejde." Tak výborně. Už budu končit. Jde se žít.

Krásné podzimní dny,

M