Téma 89: Nejdůležitější setkání mého života

text od lisarah:

Nejdůležitější setkání mého života

Nejdůležitější setkání mého života? Nad tím nemusím dlouho přemýšlet. Ale myslím, že byste to neuhádli. Ne, není to první kluk, nejlepší kamarádka, manžel, milenec, druhý manžel, ani jeho děti, ani tchán, ani prodavačka, ani neznámý chlap, co mi podal na zem spadlou šálu v metru. Já vám to tedy prozradím. Za zásadní setkání považuji to, kdy jsem po rozvodu (myslím tím ten první, který nečekáte, a proto bolí víc) poznala svoji nástupkyni - manželku číslo dvě mého muže číslo jedna. Orientujete se v tom? Doufám, že ano. Alexis byla naprosto průměrná holka. Necelých třicet let, průměrné výšky, průměrné váhy, průměrných vlasů. Podívali jste se na ni a křičelo to na vás - šedá myš! I ten její šatník byl tak nezajímavý - rifle, trička, svetry, kecky, vše v neutrálních barvách. Naprostá nuda, naprostá neoriginálnost. (To jsem si jako stylistka nemohla odpustit nezmínit.) Divíte se asi, proč tedy tuto osobu uvádím jako odpověď na vaši otázku. Mám pro to tento důvod: ukázala mi, co je podstatné. Víte, je to hodně osobní, tak nechci úplně rozvádět, o co šlo. Ale jedno vám řeknu, pomohla mi pochopit, že chyba nebyla jen v manželovi. Ukázala mi, že se vidím zkresleně, mám o sobě jiné mínění, než jak mě vnímá okolí. Ale přesto ji nesnáším dodnes. To je snad jasné!?

text od Medy:

Nejdůležitější setkání v mém životě

Byl myslím listopad. Hodně pršelo. Nosila jsem svůj dlouhý šedý cardigan, slunce pořád mělo sílu, ale skrz dírky ve svetru jsem už cítila chlad. Ale taky mohl být březen. Možná to tak bylo. Vzduch voněl čerstvě posečenou travou, jak tomu bývá na jaře. Ale to není důležité. 

Seděli jsme pod pergolou, protože se pořád honily mraky. V tu dobu jsem toho o víně ještě moc nevěděla. Mohla jsem na něj svádět svou roztržitost, zapomnětlivost, mohla jsem držet sklenku, jak jsem chtěla (nikdy ne za stopku) a přiznávat se, že jsem poprvé zjistila, že existuje jiná odrůda než müllerka, když mi bylo osmnáct (a to jen díky tomu, že jsem se odstěhovala z Čech do Brna), tehdy to možná ještě bylo roztomilé. 

Ten večer mě můj spolužák učil poznávat víno. Kolem půlnoci jsme se ocitli najednou ve sklepě jeho kamaráda, skvělého vinaře. Pili jsme, jedli chleba se sádlem a cibulí a zpívali. Od té doby jsem nemyslela téměr na nic jiného než na víno. Jen jsem ještě nevěděla, jak s tím naložím. Další rok jsem dala výpověď v práci a odjela do Francie. Vystudovala jsem bakaláře a absolvovala jako someliérka. V jenom baru kousek od Bordeaux, kde jsme se společností, která mě tehdy zaměstnávala, hodnotili mladá vína, jsem potkala Nicolase. Pracoval tam jako číšník.

Je pozdě večer. Sedíme na balkóně našeho domu uprostřed vinohradů. Máme pár hektarů Rulandy modré, Sauvignonu a Viogneru. Jsem rudá jak rak a pálí mě celý obličej, možná je to vyrážka z postřiků nebo od slunce. Léta tady v Central Otagu jsou horká a suchá. Proto se tu Pinotu tak daří. Myslím na to, že musíme trochu zrychlit vylamování, protože víno hrozně žene. Zvedám sklenku k ústům, napiju se, v mojí hlavě proběhne plno myšlenek, už už se chystám víno vyplivnout, ale pak se vzpomatuju, usměju se a polknu. Nicolas to celé pozoruje. Neřekne nic. Jen se nakloní a dá mi pusu.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Tam je sever.

Téma 88: Vůně zmrzlé hlíny

text od Medy:

Vůně zmrzlé hlíny

Už mockrát přemýšlela nad tím, že ho vyhodí, nebo alespoň schová někam, aby ho čas od času nemusela spatřit na lince nebo v myčce. Její nájemníci si ho občas půjčili, ačkoliv ne moc často, byl obrovský a proto trochu nepraktický, a všichni jaksi tušili jeho mytickou sílu a zvláštní moc, i když byl jednou z těch nejzbytečnějších věcí denní potřeby. Pomatovala si dobře ten den, kdy ho malá Annie neohrabaně obalila pečicím papírem a napsala na něj fixou Daddy, přičemž všechna D měla bříška na opačnou stranu, bylo jí šest. A vždycky, když teď, i po mnoha letech, uviděla tučným fontem zdůrazněné sdělení "Some heroes don´t need a cap. They´re called DAD.", roztočilo to v její hlavě spirálu vzpomínek, která se zmítala ze strany na stranu a kreslila ji před víčka milióny obrazů, jako když ne zrovna chronologicky přehazujete snímky ve staré promítačce, jenže se všemi podrobnostmi. Pomatovala si všechno. Vůni zmrzlé hlíny u nich na chalupě, světelný smog letiště v Aucklandu za deště, voskově chladnou kůži mláděte lachtana, pikantní chuť mušlí na česneku, hlas její maminky, jak jí zpívá před spaním jako když Suzanne Vega něžně notuje v úvodu jedné ze svých písní. Všechno.

Viděla ten den svého muže poprvé plakat. Toho muže, který byl více než manželem a otcem především diplomatem a který doma více nebyl, než byl. Toho muže slyšela v noci, než usnuli, říct, že mít dítě je ta největší věc v jejich životě. Možná proto tehle blbý hrnek, tohle třičtvrtě kilo glazurované keramiky znamenalo v jejím životě tolik. Možná proto už dávno neputoval v krabici s věcmi pro Salvation Army najít si nějakého nového milovníka opravdu velkých porcí čaje s výrazně posíleným předloktím . Některé věci znamenají něco víc jen v naší hlavě, mají moc rozdmýchat vyhasínající oheň vzpomínek. Možná proto.

text od lisarah:

Vůně zmrzlé hlíny

Březen. Těším se na jaro, a přitom vím, že ještě je daleko. To mi ale nebrání odhrnout poprašek sněhu a pohladit zmrzlou zem. Samozřejmě ne někde v parku, ale u rodičů na zahradě. Na jednom konkrétním místě. Tam, kde leží Bert. Tam, co ho táta uprostřed ledna ve velkých mrazech zakopal. Nevím, jak se mu podařilo tu promrzlou zem přemoci, asi tou potřebou nenechat psa kafilérce, ale mít ho u sebe. Stalo se to před čtyřmi lety, ale dodnes si pamatuji vůni zmrzlé hlíny, co voněla smutkem.

Čas šel dál. Naši mají nového psa, Bruna. Bylo to štěně, ale protože život utíká rychle, už i on je dospělý hafan. To jenom já zůstávám stát na jednom místě. Stále se vracím k rodičům, pro laskavé pohlazení. Protože si musím přiznat, že v životě zatím neumím obstát. A měla bych, měla bych. Vždyť už mi je čtyřiatřicet. Jsem uvězněná v malé červené garsonce na Pankráci, chodím do práce zvedat telefony a rozesílat emaily. Abych si připadala trochu živá, koupím si ráno kafe v Costě a na jaro žlutý trenčkot. Ano, abych si připadala alive, musím následovat trendy z Elle. Takhle jsem dopadla. Dost smutný, co.

Přitom všechno bylo tak dobře rozjetý - slušná práce v nakladatelství - hodný snoubenec - úvahy o hypotéce. Stačilo tak málo, aby se to zhroutilo jak domeček z karet - přijít jednou dřív domů a - no prostě to nejtrapnější a největší klišé forever. Odstěhovat se z bytu, města, hledat novou práci, nové přátele. Stala se ze mne troska. Co je na tom ale to nejvíc smutný, že se to stalo už před sedmi lety. Minulost mě stále svazuje, neumím jít dál. Nevím, jak na to. Bojím se, co bude dál. Bojím se, že nebude nic.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Nejdůležitější setkání mého života.

Téma 87: Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není.

Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není." 
(Hilský - Když ticho mluví)

text od lisarah:

Smysl bytí

Radovat se ze sluníčka

Starat se o manžela

Stát se advokátem

Často se milovat

Být hubená na kost

Mít děti

Moci si koupit drahé šaty

Hodně pracovat

Jezdit po světě

Opít se v pátek v hospodě

Vdát se

Nemuset pracovat

Napsat skvělou knihu

Mít nablýskaný byt

Vyhrát ve sportce

Být veganem

Stát se slavným zpěvákem

Kdo ví, co je ten pravý smysl života? Existuje vůbec?

text od Medy:

"Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není." 

Irena měla pocit, že zažívá v cyklech pořád to samé. Minimálně se jí vrací pořád ty stejné pocity. Když sedí na skládací židličce před shedem u jabloňového sadu, kde právě probíhá párty na oslavu dokončení pruningové sezóny a kouří svou večerní mírně podnapilou cigaretu, je to jako v devadesátém osmém na jakémsi soustředění v obstarožním zámečku, kde s klubem dnes už exRYTÍŘŮ hráli bowling, nebo spíš kuželky a ona si na ně tehdy ještě nezvykla, pořád ještě toužila po svých brněnských děckách, svém starém životě, a pak se to najednou změnilo, pak jí s nimi začalo být stejně dobře, pak jí přestalo být smutno, pak si zamilovala Prahu stejně jako Brno, možná ještě víc, pak ve známých našla skutečné přátele... a tak šel čas a ona si po deseti letech naordinovala novou velkou změnu (tentokrát protože chtěla, nikoliv vlivem vnějších okolností) a tahle další kapitola jí servíruje úplně stejné okamžiky, jen s drobnými nuancemi, úplně stejné stýskání si a zvykání si a učení se a přizpůsobování se a... ale ona už je dnes jiná, umí být sama, už se kvůli mnoha věcem necítí špatně, tak jako dřív, už umí říkat ne, už si zvykla na některé své charakterové vlastnosti a naučila se s nimi žít, už jí nevadí mluvit o sexu a přijala fakt, že může být lesba nebo bisexuální úplně stejně jako na chlapy, že může být líná a říkat občas hlouposti, že nemusí mít na všechno názor a pořád dobrou náladu, že s ní nemusí ostatní souhlasit, že její trápení je jen její a že když bude mít tržnou ránu, stehy na čele nebo zafačované ruce, nezáleží už na tom, jestli ji ostatní budou litovat, protože bolet to bude jenom ji, že některá životní rozhodnutí nutně vylučují jiná a že jejich vlivem musí něčemu (někomu) jinému říct ne, že nemůže mít všechno hned, že nemuže mít všechno, a že slova často nejsou dost. A ten večer usínala klidná, nejen z toho množství cideru, které vypila, ale taky proto, že pochopila, že tomu všemu dává smysl ne ona, ani slova, ale čas.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Vůně zmrzlé hlíny.

Téma 86: Jaké to je mít tak velkou zahradu a nikdy neochutnat, co jsi vypěstoval?

text od Medy:

Jaké to je mít tak velkou zahradu a nikdy neochutnat, co jsi vypěstoval?

Milý Tobiasi, 

moje divadelní hra je téměř dopsána. Ta pasáž, o které jsme spolu hovořili, není počátek, naopak, je to závěrečná pasáž. Poslední scéna, její obraz mám navždy s přesnými detaily uložen v paměti. Je to přesně ta chvíle, kdy závěrka cvakne a obtiskne obraz čítající milióny pixelů na paměťovou kartu a pak už není nic. Čas plyne dál, ale ta chvíle je jednou provždy pryč, uzamčená do full framu, máš-li štěstí.

Řekls mi, že mám tvář, za kterou se lidé na ulici otočí. Mělo mi to osvětlit Tvé nerozvážné narušení mých kruhů? Potkat velikána jako jsi Ty, nutně člověku změní život. Nejen mou tvorbu, ale všechno mé žití. Jak by ses cítil Ty, kdybys mě vzal k sobě domů, na místa Tvému srdci nejmilejší, já nenávratně vstoupila do Tvého historie, prožili jsme spolu chvíle, které by se jistě daly označit za intimní, a já už bych pak k Tobě nevyslala ani slovo? Vymazala Tě z playlistu jako otravnou, pořád dokola omílanou skladbu (byť se zdála na první poslech tak zajímavou). Zakázala Tě jako zcenzurovanou hru, plnou nebezpečných, až k jádru věci prostupujících myšlenek. Vím, že Ti tady pokládám otázky, které Tě unavují a komplikují cestu jednoduchým a zavedeným nervovým spojením v Tvém mozku. Takhle mimo rámec je ale občas důležité uvažovat a především žít. Zažívat, co jindy ne, odevzdat se, dovolit si být líný, šťastný, lehkomyslný... sednout si do trávy pod hrušku (třeba pod tu Tvou Máslovku) a s chutí se zakousnout do té nejzralejší, až Ti její šťáva stéká po prstech a Tobě to vůbec nevadí. Jenže Tobě přesně tohle vadí, že? Nemít přesný scénář, nedržet se ho, improvizovat. Takové herce nenávidíš. A přesto - dovol mi to říci - to jsou Ti největší.

Pohrdání od Alberta Moravia jsi jistě četl. Tahle kniha mi o nás vysvětlila všechno, co jsem nechtěla a neuměla chápat. Proto miluju literaturu, dává odpovědi na otázky, kterými se zabývám dlouho a ne a ne na ně přijít, pak čtu řádky, které říkají lépe vše, co cítím a prožívám, než bych to kdy dokázala sama. Milovala jsem Tě. Teď to můžu říct. Zamilovávala jsem se skrze Tebe do sebe. Konečně. Byl jsi vším, čím jsem mohla být i já, čím jsem chtěla být. Ale hlavně už jsi to všechno, co já se teprve chystala, dělal. Uměl jsi to, dokázal jsi to, ukázal jsi mi to. Vše, co jsi vytvořil, bylo plné života, křehkosti umění, prožitků, snad všeho, co Ti vždy tak bolestně unikalo. Z toho, že tohle byla možná jediná Tvá role v mém životě, jsem byla nefalšovaně překvapená.

Děkuji za optání, již se těším dobrému zdraví. Ač jednu věc zde musím zmínit. Když jsem letos opouštěla nemocniční bránu s ochromujícím hučením v hlavě a probudila se až s nohama nahoru v náruči mladé a vyděšené sestřičky, roztočil se kolotoč událostí a vyhodil mě z konceptu. Poprvé v životě jsem potřebovala někoho, kdo se o mne postará. Nemusím Ti jistě říkat, že adeptů mnoho nebylo. V kolonce „zázemí“ v propouštěcí zprávě zelo prázdné místo a já se cítila slabá jako ještě nikdy - v těchto místech Tě nejspíš ohrožuji svou sentimentalitou – zkrátka pochopila jsem jednu důležitou věc – nejde být celý život sám, jestli si to stále myslíš, tak jsi na velkém omylu.

Přeji Ti mnoho šťastných dnů, bezbřehé inspirace, útěšného klidu na práci, ať najdeš to, co hledáš, bylo-li to ve světě, cestuj, bylo-li to doma, zůstaň. Dnes už chápu, jak moc jsi tehdy potřeboval suverenitu. Protože ta i mé dny těchto měsíců nasytila životem. Nemůžu však skrýt zklamání z Tvého rozhodnutí žít v ústraní. Naše setkání pro mě bylo důležité, protože bylo začátkem mojí vlastí cesty, kterou jsem nastoupila a zažívám život mimo své limity. Scénář jsem jednou provždy nechala žít svým životem. Věřím, že se nic se neděje náhodou. Své nutkání oslovit mě možná jednou rozluštíš sám, schovej si tu chvíli pro sebe, půjde-li to, jako full frame.

Vše dobré,

A.

text od lisarah:

Zahrádka

Petr Čtvrtka byl chatař a zahrádkář. Typický Čech, co tráví víkendy prací, nadává na to, ale nemůže s tím přestat, nemůže si pomoc, ve skrytu ho to baví. V pátek ve tři vložil kartu do píchaček, cvaklo to a od tohoto momentu žil - až do pondělního cvaknutí. Po práci nasedl do svého warburgu, zajel k Jednotě, nakoupil deset piv, kus točeňáku, chleba, mlíko. Další hodinu strávil na silnici. Když přijel na chatu, otevřel okenice, vyvětral, sedl si na schod a o zábradlí si načal první pivo. Když uhasil žízeň, převlékl se to montérek, vyndal hrabičky, rýč, sekačku a další potřebné nástroje, které hodlal použít k zvelebení svého pozemku. Pustil si rádio, načal druhé pivo, zaklekl a plel.

Petrovi Čtvrtkovi bylo dvaapadesát let a tímto způsobem trávil víkendy celý život. Dokud byli rodiče, tak z donucení, remcal, nechtěl, chtěl se raději bavit s kamarády nebo dlouho spát. Když umřel táta, pomáhal mámě, měla revma, nemohla moc na nohy. A když o pět let později zemřela i ona, najednou mu chata začala patřit. Petr Čtvrtka se stal majitelem pozemku a stavby na něm. Co se v reálu změnilo? Jen to, že už tu byl sám, nemusel mámě pomáhat ze schodů, nemohl se s tátou přít, zda je pravda, co píšou v Rudém právu.

„To to zase vyrostlo, co? Tomu plevelu se nějak daří, škoda, že ne i cibuli, viďte?“ nečekaně zaútočila sousedka Soukupová, které patřila - po nebožtíku manželovi, předsedovi místního JZD - sousední chata. Petr Čtvrtka se narovnal, až mu luplo v zádech, a spatřil kyprou ženu s umaštěnou zástěrou a rozcuchanou trvalou, jak se opírá o jeho zelený plot, který před měsícem natíral. „No to víte, to už tak je, se nedá nic dělat.“ odpověděl a rychle se sklonil zpět k práci, doufaje, že to Soukupovou odradí a zmizí ve své chajdě. Doufal marně. Čekalo ho ještě pětadvacet minut zdvořilostního plkání. Když konečně za Soukupkou zaklaply dveře, byl tak bez nálady, že se na práci vykašlal a raději si šel dát točeňák a další pivo.

A tak probíhal jeho víkend za víkendem. Žil tak, jak žil, protože to tak prostě bylo. Možná kdyby se oženil, měl děti, bylo by to jiné. Možná by chatu prodal, možná by sem jezdila celá rodina. Možná by měl větší radost ze života. Ale takhle Petr Čtvrtka nepřemýšlel, on byl spokojený, když rozdával chlapům na dílně vypěstované mrkve a spadaná letní jablka. Těšilo ho, že o jeho výsledky práce aspoň někdo stojí.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala jako téma citát prof. Hilského"Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není." (Hilský - Když ticho mluví)