Téma 56: Člověka je možno nahradit

text od Medy:

Člověka

je možno nahradit

zaplatila jsem za to naučení

cenu, za kterou stojí. ^{A. Świrszczyńska}

Jako bych byla nějaká už hodně ošlapaná rohožka.

A každý kdo prošel se po mně,

zanechal blátivou stopu svých nekonečných cest.

Jako by snad po mně chodili jen samí poutníci,

kteří se zastaví vždycky jen na skok.

Člověka je možno nahradit,

tos mě naučila ty, Anno.

Obě za to naučení platíme cenu,

za kterou stojí.

text od lisarah:

Nenahraditelná máma

S tvrzením, že člověka lze snadno nahradit, jsem dříve vehementně souhlasila. Registrovat klienty na semináře, objednávat látkové tašky a propisky s logem firmy, to zvládne místo mě každá druhá. Jsem nahraditelná. Jako manželka jsem taky zaměnitelná. Oženil se jednou, dvakrát, byl by toho schopen znova. Od té doby, co jsem matka, tak si uvědomuji, že jsem se stala nenahraditelnou. Ano, dítě může vychovávat a pečovat o něj kdokoliv, komu je svěřeno, stojí o to a dělá to s láskou. Ale máma je prostě jen jedna a nahradit se nemá. O to je to větší zodpovědnost za čas, který s dítětem strávím. Chci, aby se cítilo v bezpečí, aby mělo radost z maličkostí a dokázalo pochopit jejich význam. Chci mu ukázat kouzlený svět příběhů.

Chci, aby na mě jednou vzpomínalo se slzami a úsměvem na tváři zároveň.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala větu románu Petry Hůlové Macocha:

Co člověka nezabije, to ho posílí, a pokud má situace své přísloví, znamená to, že je napůl vyhráno, neboť už se přišlo na to, jak to v životě chodí.

Téma 55: Pražský orloj

text od lisarah:

Pod orlojem

-Už mě děsně bolej nohy, mami.

-Mě taky, mami!

-Nepůjdeme raději do mekáče.

-Jooo, mami, pojď, dáme si hranolky.

-Ty jo, brácha, jakou myslíš, že tam budeme mít hračku?

-Já bych chtěl toho červenýho, ten mi ještě chybí.

-Kluci, ještě vydržte, pár minut, bude se vám to líbit.

-A na co, že se to máme dívat?

-Vždyť jsem vám to povídala!

-Já už to zapomněl, promiň.

-Mami, já to taky asi nevim.

-No tak dobře, až bude celá, tak...

-Zase je tu lidí. Jsou jak blbý, čumí nahoru. Co tam asi vykoukaj?

- No přesně, fakt nechápu, prostě orloj a co jako.

-Hele pojď, ať se tím davem prorveme, jinak tu schůzku nestihnem.

-Máš recht. Tupci jsou to.

-Pamatuješ, když jsem tu byli poprvé.

-Jasně, že jo. To bylo naše druhé nebo třetí rande?

-Ty! Druhé, šli jsme na výstavu. A přecházeli přes Staromák, když..

- Když začal orloj odbíjet a my..

- A my se zastavili, oba naráz, pohledli vzhůru a ty..

- Chytil jsem tě za ruku.

- Jo. A od té chvíle jsem věděla, že chci bejt s tebou.

text od Medy:

Pražský orloj

Do sluchátek hrál ti

mladý pan Bay

A já se ti posmívala

Pak získal plno cen

Četli jsme v průvodci:

Vinná réva

bohatý a veselý život

Celý náš život

Cisiojan všechno říká

On vrtí hlavou

na znamení pochybnosti

Celý tvůj život

Ona přede len

Celý můj život

Proč štěstí

neumíme ocenit

 v ten okamžik

kdy ho žijeme?

Promiň

že tě teď budím

Voláš mi

o mnoho let později

Na astrolábu je chyba

Mně už slunce zapadlo

A tobě pořád svítí

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala báseň:

Člověka

je možno nahradit

zaplatila jsem za to naučení

cenu, za kterou stojí. ^{A. Świrszczyńska}

Téma 54: Čas

text od Medy:

Čas

Zahlédla jsem její fotku na facebooku. Kolik už je to let? Deset, patnáct? Nebyla na ní sama. Byla na ní s mužem, kterému obětovala celý svůj život. Jenže ten muž byl mužem někoho jiného. Ano, vždycky taková byla. Už na střední. Vždycky se zamilovala. Do nesprávného muže. Jak čas plynul, ona byla pořád stejná. Tak jako my všichni. Jsou věci, které se nemění. Jednou z nich je způsob, jakým vnímáme lásku. Způsob, jakým se zamilováváme a jakým si systematicky ničíme život. Pořád na ni musím myslet. Hrozně bych si pro ni přála jiný život, lepší. Aby pořád nečekala na muže, pro kterého bude vždycky jen druhá. Aby se začala mít ráda. Aby se odvážila dělat věci, které chce opravdu jen ona sama. Aby konečně pochopila, že láska je krásná věc, ale nutně následuje až po něčem velmi velmi podstatném a to je – velebení vlastního života.

Čas se nachýlil. Smetla jsem rukou umělohmotný ubrus a šla se chystat. I letos jsme měli nakoupené petardy, kterými jsme loni málem podpálili chatku, protože nám zalétly pod verandu. Jenže bez nich by to prostě nešlo. Kluci se těšili na ohňostroj. Darek byl už od rána nějaký zasmušilý. Sám říkal, že tohle slovo nezná, ale já jeho praktické provedení od něj znala moc dobře. Trpíval depresemi. Když jsme byli mladí, brala jsem to jako nutnou součást jeho křehké umělecké duše. Postupem času jsem začala nevyhnutelně chřadnout pod nánosem nemluvných dnů a špatných nálad. Půlnoc nás semkla. Schovaní za stromem. Tiskneme se k sobě. Kluků bambule mě šimrají do nosu. Čepice jim voní práškem na praní. Hledají ve tmě mou roku. Každý zvlášť možná nejsme nic, ale dohromady to dává smysl. Rukavicemi si otírám slzy.

Václav přišel za Olgou, jestli s ním bude chodit. Řekla, že za rok. Tak přišel za rok. A žili spolu až do smrti. Takovou roli hraje čas u lidí, kteří k sobě prostě patří. Poprvé jsme se potkali u mojí pratety někdy v devadesátémosmém. Letos budeme třetím rokem manželé. Trvalo čtrnáct let, než se osmělil. A tři měsíce, než jsme počali.

text od lisarah:

Všechno má svůj čas

Když mi bylo pět, brečela jsem kvůli odřenému kolenu. Ve dvanácti jsem hltala románky Lenky Lanczové. Když mi bylo čtrnáct, neustále jsem se hádala s tátou. V patnácti nesnášela svoje tlustá stehna. V šestnácti litovala, že si nemůžu koupit ten super zelenkavý svetřík za výlohou, protože je hrozně drahej. V osmnácti se trápila tím, že mě nemá rád. Ve dvaceti zažila kolejní párty. Ve dvaadvaceti jsem brečela tři měsíce po děsnym rozchodu. Ve třiadvaceti jsem nevěděla, zda s ním mám bydlet. V pětadvaceti jsem se hrozila, že nikdy nenajdu dobrou práci. V osmadvaceti jsem nesnášela pozvání na svatby a potupné chytání kytice. Ve dvaatřiceti jsem se zamilovala opět do někoho, kdo za to nestál. Následující rok jsem nechtěně otěhotněla a šla na potrat.

Dnes je mi pětatřicet a říkám si, že se někde stala chyba. Možná jsem se měla víc koukat na pozitivní stránku věcí (vždyť jsem byla zdravá, v sedmnácti se podívala do Paříže, měla oba rodiče, ve třinácti dostala pusu od největšího idolu ve škole, byla obklopená spoustou kamarádek, vždy jsem si dokázala sehnat nenáročnou brigádu atd.). Možná bych byla stejně tam, kde jsem. Ale cítila bych se během té cesty do současnosti lépe.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Pražský orloj

Téma 53: Rozečtená kniha

text od lisarah:

Rozečtená kniha

„Ano, děkuji,“ řekl a ukončil hovor položením sluchátka. V tu chvíli mu proběhla hlavou ta absurdita. Děkoval nějaké, pro něj absolutně cizí, ženské za to, že mu oznámila, že jeho žena, se kterou žil třicatřicet let, zemřela. Děkoval jí! Začal se třást po celém těle, musel se posadit na nejbližší židli. Tušil, že tento okamžik nastane. Však Marie byla nemocná už od mládí. Oba počítali s tím, že ona odejde první. Přesto ho to zaskočilo. Tak moc mu bude chybět. Jaké budou jeho dny bez ní? A předtím ještě to všechno kolem - vybrat rakev, oznámit to synovi, přežít kondolence od napůl cizích lidí, vyřešit dědictví, pláč jeho dcery, nechápavé dotazy vnoučat, vyřídit pozůstalost.

Přinutil se vstát, došel si na záchod, a pak se vrátil do ložnice, odkud ho vystrnadil ten strašlivý vyzváněcí telefonní tón. Na Mariině nočním stolku spatřil knihu. Byla otevřená a otočená hřbetem nahoru. Jak se celé roky zlobil na tenhle její zlozvyk, jak jí nadával, že knížky takhle akorát zničí. Nyní věděl, že právě tohle - otevřená kniha hřbetem nahoru - představuje Mariinu přítomnost v jeho životě, a že je to to, co mu bude nejvíce chybět.

Nechal knihu tak, jak byla. Zul se, vlezl si na Mariinu polovinu manželské postele a přikryl se její dekou.

text od Medy:

Rozečtená kniha

milovala jsem tě

a bavilo mě to

jenže příliš dlouho

měl jsi tu knihu půjčenou

dlouho

a nedokázal jsi ji přečíst

možná jsi ji i četl

jenže příliš dlouho

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: Čas