Téma 14: Půlnoc v Paříži

text od Medy:

Půlnoc v Paříži

Rád sedává doma na balkóně. Přemýšlí, kolik je kolem samoty, kolik je kolem ticha. Vzpomíná, když je konečně sám, ve svém, jaké to bývalo, když se doma rodiče za zavřenými dveřmi pořád hádali. Pak už ani ne za zavřenými dveřmi. Pak už před nimi – před dětmi. Jak ho to možná poznamenalo, jak to poškrábalo všechny jeho budoucí vztahy. Jak už předem byl vždy ve střehu a vždy očekával ten stejný konec. Konec. Jak si nevěřil a pochyboval o sobě. Jak byl zanesený. Jak někde dole uvnitř seděl kal, který nedokázal rozvířit ani odfiltrovat.

Po mnoha letech si zvyká na to, že je sám. Pije víno. Sám. Kouří. Sám. A všude je takové ticho. Naučil se vařit. Dnes si upekl řepu. Agáta by se smíchy přetrhla, kdyby to věděla. Má krásný byt. Obestřený hypotékou. Vydělává pět let po škole slušné peníze. A přemýšlí, co se životem.

Včera byl navštívit svou babičku a bylo mu smutno z toho, když si všiml, že je to stará žena. Zmenšuje se. Její kůže je plná skvrn a modřin. Občas, když se jí na něco zeptá, vidí, že je ve svém světě. Dlouho zírá do prázdna a pak odpoví něco úplně nesouvislého. Bývala to krásná žena. Dlouhé plavé vlasy, rovná jak svíce, silné paže. Pomatuje si jí snad nejvíc v každé ruce s jednou taškou. Vždycky nosila boty na podpatku, to ona byla pro něj opravdová žena. Dáma.

Když jeho matka zemřela. Sedávali spolu dlouho u okna a dívali se k nebi. Několik dnů si v hlavě opakoval nejmíň stokrát tu otázku, aby ji dobře zformuloval a sbíral odvahu. Pak se zeptal: „Babi, kde je maminka?“ Dál už jen pozoroval, jak se jí bolestí zkřivila tvář, opustila kuchyň rychlými kroky, zavřela se v ložnici, odkud poslouchal pár minut polštářem dušeného vzlykání. Brzy se vrátila, aby mu podala kvalifikovanou odpověď:

„Je tu pořád s námi, támhle nahoře,“ zvedla svůj dlouhý prst s do špičky zapilovaným nehtem k nebi, „ale už se nám nevrátí.“ Už neplakala. Byla bledá, ale smířená. Po tom, co její dcera zemřela, nebyla už nikdy taková jako dřív. Život jí provedl lobotomii neodborným způsobem. Často byla zamyšlená a bezkrevná a i když to nikdy nepřiznala, od toho dne nemyslela na nic jiného, než na chvíli, kdy bude propuštěna. Kdy bude moci jít za ní. Prováděla svou službu spolehlivě a postarala se o všechno a o všechny. Sama už ale nežila.

Agáta byla úplně jiná. Sobecká a nedospělá. Měla se příliš ráda. To jediné ho naučila. Mít se rád. Byla dokonalá, skvěle se zorientovala v každé společnosti. Lidé ji milovali. Když se poznali a ona si ho ten večer oblíbila a rozhodla se věnovat svou pozornost právě jemu, měl pocit, že vyhrál v loterii. Nemohl tomu uvěřit. Byl by se stavěl na hlavu, jen aby udržel její zájem. Pořád něco vymýšlel, zajímal se, byl zábavný, všímavý, romantický. Hrozně ho to vyčerpávalo. A Agáta byla marnivá. Chovala se ke všem stejně mile. A on za ní vlál jako krásně vyvoněný šál.

Její strategii prokoukl bohužel příliš brzy. Vlastně ani neví, jestli to dělala vědomě, důvod, proč byla tak oblíbená, byl prostý. Byla prázdná nádoba. Každý si do ní nalil podle chuti a ona ho nechala. Když mluvila s architekty, milovala budovy a nikdy neopomněla zmínit Plečnika, když s básníky, recitovala Blatného, když mluvila s jeho kolegy, byla najednou risk analytikem, s makléři skvěle zmapovala trh realit, s vinaři diskutovala o řízeném kvašení, s blogerkami o špičatých balerínách v barvě nude, s jeho nevlastní matkou o bezlepkových potravinách a s jeho otcem jezdila na hory a hrála tenis, znala a uměla toho plno, o všechno se zajímala, všechno jí bavilo. Obvykle však jen několik málo hodin. Měla rozestudovaných několik škol. Jeden týden tančila, pak lezla po horách, plavala, rybařila, cvičila jógu, pilates, střídala zájmy tak rychle, jako své převleky. Jednou byla za Twiggy, jednou ve vytahaných teplácích, jindy v lakovaných lodičkách a on už ani nevěděl, koho má vlastně doma. Nemohl jí to mít za zlé. Hledala se. Ale co jí mohl mít za zlé bylo, že ho překročila jako kámen, který jí jen překážel v cestě a pak s ním ještě rozbila okno od sousedů. Všechno kolem sebe jen použila a zahodila.

Měla nádherný úsměv. A oči. Tahle kombinace ho zničila. Krásně líbala. A vyspali se spolu hned první večer a on pojal falešný pocit, že ji miluje, takže jeho život pak dostal rychlý spád. Nejprve několik měsíců a později několik let skoro nežil, protože žil jen pro ni.

„Nechtěla jsi mluvit a teď jsi nešťastná,“ bere si cigaretu z její krabičky a myslí na to, jak včera svého otce chválil, že už nekouří.

„Nejsem nešťastná. Jen je najednou život o něco smutnější, než když jsme se milovali. Ty chvíle, kdy je člověku krásně, jsou prchavé a ty chvíle, kdy si na ně vydělává, bolestně dlouhé.“

Neviděli se několik měsíců. Je překvapený, že sedí naproti ní a necítí vůbec nic. Ona zase mluví jako básnířka. Je nádherná. Možná dokonce krásnější než dřív. A on nemá chuť se s ní milovat. Je tak dokonalá. Jenže on v tomhle dokonalém světě poslední dobou hledá spíše něco chybného, něco lidsky nedokonalého. Stýská se mu snad jen po těch syrových červáncích, po začátku čerstvém jak nový den, po první stránce jejich příběhu, než jeden z nich (už ani neví, kdo) vzal do ruky pero a něco napsal. Ale to už je tak dávno.

Jsou v Paříži. Nemá to žádný romantický podtext. Prostě tu jen oba mají workshop (korporátní firmy se sídlem v Praze si nejspíš tuto destinaci oblíbily). Usnula brzy. Milovali se. Mechanicky a úctyhodně dlouho. Jako pokaždé. Ona snad mohla mít pocit, že jejich láska po několika měsících odloučení stále žije. On se však jen snažil. Jako pokaždé.

Sedí na balkóně a poslouchá zvuky kolem. Paříž šumí jak lesy u Sázavy. Vzpomíná. Myslí na své dětství. A když odbíjí půlnoc, poprvé v životě cítí, že někde tam uvnitř, zhruba v místě, kde má brzlík, se mrská malá rybička jeho skutečného já.

text od Lisarah:

Půlnoc v Paříži

Do Paříže jsem odjížděla ve smutku. Černé kalhoty, černé tričko. Aby nebylo pochyb. Smutek uvnitř. Potřeba ukázat ho navenek. Něco se stalo, něco s čím se člověk těžko srovnává, přesto jsem se rozhodla do Paříže s kamarádkou jet. Vždyť jsem se na to těšila celá léta! Že jednou budu chodit pařížskými uličkami, snídat croissanty, obdivovat poklady v Louvru či přivírat oči nad kýčovitě svítící Eifellovkou. Navíc, nic mi tu neuteče. Ani ten můj smutek ne. Ten se hezky nasáčkoval do batůžku a vyrazil s námi.

Cesta autobusem byla nekonečná. Otlačený zadek, ztuhlý krk, beze spánku, nemožnost natáhnout nohy. Zastávky u benzínek. Toalety, čištění zubů, nevyspalé mikrokonverzace.

Hrozný je, že přijedete do Paříže a v prvních hodinách uvidíte ošumtělé nádraží a přecpané malé metro. Řešíte lístky, mapky. Hlavy skloněné, dohady kudy jít, kudy ne.

Nakonec jsme se nějak na kraj města dokodrcaly a ve Formuli se ubytovaly. Sprcha z nás smyla náročnost cesty, a tak jsme mohly vyrazit do centra.

A já začala objevovat svoji Paříž. Bílé víno na dřevěném mostě umělců. Černoši prodávající kýče. Auta, co jezdí na červenou. Čerstvé bagety. Štíhlé a elegantní siluety. Odpolední siestičky u malých stolků před kavárničkami.

Bylo mi krásně, z města jsem nasávala energii. Procházku památek jsme prokládaly parky, zmrzlinou a dobrým vínem. Moje duše se začínala uzdravovat. Pomalu jsem začala do černého oblečení vkládat tlumené barvy. Sbírala jsem odvahu, z atmosféry ulic se mi chtělo rozpřáhnout ruce, točit se dokola a smát.

Kamarádka měla chuť jít na diskotéku, do baru, prostě se bavit nočním životem. Nechtělo se mi, raději bych si dala salát v příjemném podniku a na pokoji u láhve vína pročítala zítřejší program. Šla jsem, přece ji nenechám v centru samotnou. Proto jsme tu spolu, abychom si kryly záda.

Nevím, kde našla ten bar, ale bylo to tam děsný od prvního okamžiku. Přeřvaná hudba, naštvanými obličeji pomalované zdi, dým jak od cigaret zahaloval všechny osoby v místnosti. Takže je jasný, že Klára byla ve svém živlu. Hned se vrhla doprostřed toho chumlu a ztratila se mi obklopená pestrobarevným houfem šarmantních mladíků. Po dvaceti minutách pocení, kdy jsem byla přitisknutá na záda kohosi, jsem se propracovala k baru a objednala si láhev šampusu.

Když už jsem tu, tak si to užiju, ne? (Navíc ta představa, že po dvou deci znovu absolvuji tuto estrádu "Moje prsa na cizí záda, cizí  prsa na moje záda", no brr.)

Miluju bublinky. Vím, že je to z reklamy na čokoládu, ale o šumivém vínu to u mne platí taky. Hezky mne zašimraly v puse, polechtaly v krku a příjemně se rozprostřely v žaludku. Lokla jsem si znovu.

Asi jsem byla už přiopilá, a nebo mne ty bublinky nadnášely, ale co, hlavní je, že jsem se cítila krásně. Vyšla jsem z baru, poodešla do vzdálenosti, kde hluk hudby už nebyl tak výrazný a nadechla se. A pak se znovu z lahve napila, a pak se podívala na nebe, a pak kolem sebe. Viděla jsem Eiffelovku, zamilované páry, bylo teplo, vzduch voněl, měsíc svítil. Bylo mi krásně. Rozbrečela jsem se. Slzy mne chladily na rozpálených tváří a já se vypořádávala se svým smutkem. Loučení je vždycky těžký. A s mrtvým ještě víc. Zopakovali jsme si všechno hezký, co jsme si kdy pošeptali. Řekli si všechno to, co jsme nestihli. Nebo to aspoň zkusili. Pak jsme se odmlčeli. Zdálo se, že je najednou absolutní ticho. A do toho se rozezněly zvony. Půlnoční. Neobjevilo se žádné auto, který by mne přeneslo do zlaté minulosti mezi křehké a výborné umělecké duše, ne, jen bylo ticho a zvony bily. Loučení s minulostí.

Do loučení s minulostí vpadla rozcuchaná Klára. Kde jsi, su tam boží kořeni. Pojď mezi nás.

Přítomnosti neunikneš. Budoucnost snad přijde. Za minulost buď vděčná. Žij.

A tak jsem vešla dovnitř a stala se jednou z těch rozveselených postav mizejících v prostoru.

Dodnes nemám zdání, jak jsme se vlastně na hotel dostaly. Každopádně kocovinu si pamatuji dobře. Zbývaly nám dva dny, doobešly jsme nejzásadnější památky a ani jsme se nenadály a balily jsme kufry, které byly samozřejmě daleko těžší než při příjezdu. Čekala nás cesta domů, moje oblíbené černé kalhoty a tmavě modré tričko jsem si na to oblékla. Lepším se, ale ze dne na den prostě smutek nevymizí. A to je vlastně dobře.

Poslední pohled na tyčící se slavnou železnou konstrukci a nalodit se na úmornou cestu domů. Odjížděla jsem s těžším kufrem, lehčí duší a menším nezvaným hostem v batůžku. Týden v Paříži byl úžasný, ale ta půlnoc byla to nejvíc, co mi tohle město dalo.

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto téma: Má veselá jitra

Téma 13: Stres v našem životě

text od Lisarah:

Stres v mém životě

Jsem ten typ, co se stresuje pořád. I ve chvílích, kdy to není nutné. Stresovala jsem se od základní školy po vysokou. Stresovala jsem se, že nám z nějakého důvodu bude zrušen termín svatby dva týdny před akcí. Stresuji se, že nemám postavu, jakou bych chtěla. Stresuji se, že sice kontrola u doktora dopadla dobře, ale příště to tak dopadnou nemusí. Stresuji se, že nestihnu tamto a tohle, i když čas zatím mám. Stresuji se, že se stresuji.

Stresuji se prostě pořád - můj muž by mohl vyprávět - ale myslím, že se to lepší a spoustu okamžiků si dokážu užít - bez zbytečného stresu.

I když teď před blížícími se závěrečnými zkouškami (umím já se vůbec ještě učit??) a psaním závěrečné práce (tohle je potřetí, co tím procházím a doufám, že už fakt nic takhle hnusnýho nebudu muset nikdy, nikdy, nikdy psát!) mi to moc nejde. Ale vím, že je to jen škola, navíc jsem si to dobrovolně zvolila, takže mám, co jsem chtěla.

A to mne přivádí k poslední hodině psychologie, kde mi uvízl v paměti jeden řádek z prezentaci paní profesorky.

Tenhle řádek:

Rozlišit: MUSÍM - MOHU - CHCI

Jsou povinnosti, které musíme dělat. Vyvenčit psa, nakoupit základní potraviny. Pak ty, které můžeme dělat. A pak ty, které chceme dělat. Ty jsou zrádné. Často se přehoupnou do kolonky musím (jako ta moje škola). Ale tohle chci je pro mne strašně důležité. Je pro mne důležité, že mám hodně chci a tato chci si dokážu naplňovat.

CHCI ČÍST, a tak čtu. Současnou literaturu, klasiku, cokoliv mne zaujme. Občas pro příběh, občas pro styl, občas kvůli autorovi či tématu. Těší mne číst, knihy, na které mám napsat recenzi. A taky mne baví náš každoměsíční literární klub, kde si o knížkách můžu povídat s deseti prima lidmi.

CHCI PSÁT, a tak mám už čtyři roky svět lisarah, vedu si deník, s Medou už tři měsíce máme tento projekt.

CHCI SPOKOJENÉ MANŽELSTVÍ, a tak k němu nepřistupuji se samozřejmostí, vnímám nás.

CHCI SE DOROZUMĚT ANGLICKY, a tak chodím na konverzaci, sleduji seriály v originále. Vím, že nejsem dobrá, že mluvím příšerně, chybí mi slovní zásoba. Ale trochu rozumím, maličko se domluvím.

CHCI SE ROZVÍJET a přitom si užívat kvalitních myšlenek, a tak často chodím na činohru, balet, Listování, občas okrajová představení. Častokrát jde o zážitky k nezaplacení.

Tahle všechna chci mne posouvají hrozně moc dopředu. A nestresují mne (většinou). Mám je ráda, vyvažují moje věčně vystresované já. Dovolují mi myslet častěji na příjemné věci a zvládat ty méně dobré. V neposlední řadě mi dovolily odklonit se od tématu stresu i v tomto článku. No a to je přece skvělý:-).

text od Medy:

No stress!

„It´s like forgeting the words to your favourite song, you can´t believe it...“

Petr. Celý den nesundá sluchátka z uší. Sedí před monitorem, polyká záření. Chrlí čísla. Nasává uzdravený vzduch z ionizátorů (zaplať pánbůh za ně). Láduje se hudbou, co většina nikdy neuslyší. Pak sedá do prostředního vagónu. Vystupuje na křižovatce cest. Change the line. (C na A, to je to jediné, co každý den mění.) Zapne kompl. Otevře dveře na terasu. Hltá vzduch zaměsta. Večeří na posteli. Z misek, do kterých máma už mnoho let vylévá ještě horkou omáčku různých barev, ale stejných chutí. Ohřívá je systematicky – podle barev, jako nosí ponožky. Život musí mít řád, jak nemá, vše je ztraceno. No nebylo mi doma líp, říká si občas. (Obvykle, když omáčky dojdou a mrazák se vyprázdní.) Ale aspoň má klid. A svobodu.

Pak je tu Eva. Źena tisíce tváří. Vysoká, štíhlá, anemická. S průsvitnou kůží a propadlými tvářemi. S hranatými rameny, jak sama říká „dokonalé ramínko“ jednoho módního domu. Dneska před třicítkou myslí každé ráno na to, kolik péče vyžaduje její tělo. Včera si někde přečetla „lidské tělo je jako malé dítě“. To její dokonce čím je starší, tím více od ní potřebuje. Někdy je tím tak unavená. V posledních dnech omezila všechny ty činnosti (a nanášené prostředky) na – krém večer, krém ráno, bělicí pasta na zuby, olej na vlasy, BB cream, deodorant, parfém... a někdy rtěnka. I tak je toho moc. Ještěže na ní všechny její volné košile tak pěkně visí. Ještěže je taková dobrá figurína, kterou je nutné jen čtyřikrát v týdnu trochu oprášit, vysoustružit s trenérkou. No a to je další věc – nedokáže už necvičit, protože její tělo pak vrže jako špatně promazaný stroj. A bolí ji záda, když celý den stojí modelem. Ale aspoň se jí nikdo na nic neptá, stačí, že je, nemusí nic vysvětlovat, její tělo říká všechno.

A pak jsem tu já, Alice. Mám dnes napsat něco o stresu v našem životě. Ale my přece nemáme žádný stres. (V poslední době mám stres jen z plynutí času). A jsem nevděčná, když to říkám, vždyť právě díky tomuhle plynutí se stresuju míň než dřív, dnes už mě máloco rozhodí. Slunce nás dnes všechny přemlouvá, že jsme spokojení. A má pravdu. Jako zmámení ho následujeme. V polední pauze opouštíme skleněné pokoje, turnikety cvakají, široké bulváry se plní jak v milánských business parcích, je to průvod sáček a baloňáků, proud businessmanů se převaluje v ostrém slunci, jak dobré víno poválíte po jazyku, než ho spolknou lesklé skulptury budov a zůstane po nich jen opojná příchuť a malátnost. Jaro je v Praze.

No stress, ať už jsme kdekoliv, děláme cokoliv, všude je tolik inspirace, tolik života. A je jaro!

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila toto téma: Půlnoc v Paříži

Téma 12: Snila jsem o Moravě

text od Medy:

Budoucnost

„Budoucnost nedělám,“  odpovídá Tomáš Sedláček, když se ho v živém vstupu ptají na vývoj kurzu Eura. A já mu tak rozumím. Přesto se snažím dělat budoucnost dost usilovně. Bože jak já sním svůj sen. Jsem vytrvalá. Jsem nezlomná. Kašlu na predikci. Moje budoucnost je moje budoucnost. Tak mi na ni nesahejte. A je na Moravě. A vypadá-li zítra trochu jinak než dnes, no a co?

Drahá Lisarah, tohle tu zbylo z minulého týdne: Bojuju. Bořím. Brzdím sebe i jiné. Bráním se. Brečím. Blábolím. Bystřím smysly. Blafuju. Bojkotuju. Blednu. Blahořečím. Bublám. Bloumám. Bloudím. Blýskám se. Brousím si drápky. Balím. Běsním. Brouzdám. Bužíruju si. A právě teď. Bubnuji prsty do displaye svého telefonu.

Už několik dní to takhle provozuji den co den. Já, která neuznává, zlořečí a zavrhuje vztahy „on-the-line“! Jenže mě dostihla má budoucnost. Nebo spíš mi život servíruje takto důmyslně informaci, že „takovýhle už svět prostě bude“. Ber nebo nech být.

A já beru. Posíláme si fotky – sebe (to především), počasí (v tomto období je to pestré – slunce, sníh, kroupy, déšť, mráz), výhledů z okna (doma, práce, Národní divadlo, kavárna EMA), lidí (hlavně přátel – zvláštní způsob vzájemného poznávání přátel), zvířat (vlastních i cizích, živých i uvařených), dětí (jen cizích, jen živých), vína (z Moravy – on, z Čech - já), piva (hlavně z Čech – pouze já), večerních programů (přátel hrajících karty, hrajících Aktivity,  hrajících v divadle – rozumějte herců, kaváren, autorských čtení, degustací, diskuzí, hokejů, tréninků) a před chvílí mojí konvičky na kávu a vůbec mnoha věcí denní potřeby... A dny se odvíjejí jako němý film (akorát barevný). Bez doteků, vůní, chutí. Není to lepší nebo horší. Je to jiné. Nepodobné ničemu, co znám.

Jsme opatrní a přitom o sobě víme už skoro všechno: co nám dělá největší radost, čeho se nejvíc bojíme, co umíme a co neumíme, co bychom si přáli umět, co jeden druhého naučíme, co máme na lidech rádi a co nesnášíme. Známe své strachy a úzkosti, své závislosti, své dětství, své plány na život. Svou budoucnost.

Co víc potřebujete vědět o člověku, se kterým může čistě hypoteticky existovat vaše společná budoucnost?

text od Lisarah:

Moravský sen

"Mamííí, Mirek mne nechce pustit na počítač a už je tam hrozně dlouho!"

"To není pravda, jsem tu enom chvíli."

"Nejsi. Mamíííííííí!!!!"

"Neřvi brácha, musím dohrát level."

"Mamííííííííííííííííííííííí"

Už je skoro ani nevnímám, dochází mi síly. Sotva jsem porodila, hned jsem otěhotněla. Dva nároční raubíři, co mne oddělili od skvělé práce v tiché (!!) kanceláři. A tak si tu celé dny žijeme mezi panelákovými stěnami. Já a mí dva kluci, které i přes jejich zlobení miluji strašně moc. Jen občas, občas, když už fakt nemůžu, kdy jsem na pokraji, zavřu oči a vzpomenu si na to léto, na to kouzelné léto na Moravě.

S Matějem (nyní otcem mých dětí) jsme měli krizi, dali si "pauzu, co vlastně znamená rozchod" (nevěděli jsme, že náš prvorozený se ve mně už vytváří a že tedy kostky byly vrženy) a já se rozhodla jet za kamarádkou Lidkou na Moravu. Zvala mne k nim na statek už spoustu let, nebyl čas, byla lenost, znáte to. Teď mi nic nebránilo, naopak vypadnout z Prahy mi pomůže. Těšila jsem se.

Bylo po červencových svátcích, když jsem vystupovala z vlaku ve Vsi, slunce se předvádělo se svým vrcholným uměním, lněná halenka příjemně hřála. Bylo mi prostě dobře. Lidka už na mne čekala. Mávala tak rychle, že se její ruka skoro ztrácela. Taková Lidka je - energická a drobná. Následovalo prudké objetí. Však jsme se neviděly od střední školy.

Lidka mne popadla za pravou ruku a provedla celou vsí (netrvalo to dlouho, je maličká) až na konec k jejich domku. Ráj. Slovo, které mne napadlo, když jsem ho spatřila. A tak jsem ho zopakovala i nahlas, ať má Lidka radost. Měla ji. Je to její dítě (vynahrazuje si, že vlastní mít nikdy nebude), všechno natírá, obrušuje prkna, všude desítky květináčů i ovocných stromů. Prostě tvrdá celodenní práce.

Byla jsem za to ráda, aspoň tady Lidce pomůžu a zapomenu na svoje problémy. Každé ráno vstávání za tmy, nakrmit býka, dva čuníky, tucet králíků, bezpočet slepic a hus. A pak na pole. A nebo do zahrady. A mezitím obracet seno. Celý den jsme se sotva zastavily, abychom si otřely čelo a napily se studené vody. Večer jsem padala do spánku, sotva jsem se dotkla povlečené duchny.

Takhle blaženě uplynuly dva týdny, a mně bylo moc dobře. Příští den pršelo, tak jsme si udělaly volněji a o to více povídaly. Když tu někdo zaťukal na dveře - byl to soused - byl mi představen jako Jarek. Mně se okamžitě podlomily kolena - nebyl to největší krasavec na světě, ale něco z něj vyzařovalo. Mohl za to úsměv, medvědí tlapy nebo kudrnaté vlasy? Nevím, ale propadla jsem mu. Jeho jsem taky zaujala - propojení prostě naskočilo okamžitě - a tak se tu zdržel na kafe, i když se původně přišel jen zeptat na datum příští obecní schůze. Byl to jeden z nejohlazenějších dní mého života. Cítila jsem se jako zahalená v hedvábí.

Na statku jsem pobyla ještě dva týdny, ruce plné práce, hlava plná Jarka. "Náhodně" jsme se scházeli každý den. Byly to hezké chvilky. Tak hezké, že si nedovoluji ani já sama je popsat slovy, ale mám je v srdci navždy.

Jarek se před mým odjezdem vyjádřil jasně - stojí o mne. Byla jsem taky upřímná, stála jsem o něj, ale měla jsem nedořešený vztah. Řekl, že počká do sběru brambor. Pokud se vrátím, bude šťastný. Pokud ne, bude doufat, že jsem šťastná. S tím jsme se rozloučili.

Byla jsem rozhodnutá být zpět na Moravě dřív než v září, ale pozitivní těhotenský test a domluva s mužem, že to tedy ještě jednou spolu zkusíme, když jsme dostali tohle požehnání, ho změnila. A pak už jsem prostě žila den za dnem, až doteď.

Proč na to vzpomínám zrovna dnes? Protože je konec. Snaha byla, dvě děti přinesla, ale nezvládli jsme to. Dnes podepíšeme žádost o rozvod. A já můžu do konce života jen dál snít o pálení bramborové natě,  na které jsem nepřijela.

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto téma: Stres v našem životě

Téma 11: Slova na B

text od lisarah:

Jak jsem poprvé učila

Přesně před rokem jsem stála frontu na poště a podávala doporučené psaní pro Univerzitu Karlovu. Rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Vystuduji si pedagogické minimum a možná budu v budoucnosti učit. Kdoví.

Protekl rok života mými žílami tak jako voda protekla řekou. Já studuji. Občas klesám na mysli, že je to blbost, že to nedám, občas mne to ani nebaví. Někdy jsem nadšená. Tak to prostě asi musí být.

Teď, právě teď nastala ta nejzajímavější chvíle (před závěrečnými zkouškami a psaním "bakalářky", brrrr) zkusím si předstoupit před třídu patnácti a osmnáctiletých dětí (jsou to ještě děti? Namalované nehty, barvené vlasy, drzé názory - ale uvnitř se snad přece jen ještě skrývá  neopeřené kuře života)

Přijíždím na zastávku O., odkud je to ke Škole pár kroků a pár zatáček. Jen co projdu vchodovými dveřmi, vyletí ze své budky školník. "Vy jdete za paní zástupkyní, že." A začne upalovat do prvního patra. Mám mu co stačit, a ani se nevzmůžu na odpověď.

"Á tady jste. Tady máte čaj, tamhle si převařte vodu v konvici, musím rychle něco vyřídit," a paní zástupkyně zmizí v bludišti chodeb.

Sundám si z ramene kabelku, pak i kabát. Ten pověsím na háček, a přihodím zelenou šálu navrch. Udělám si čaj, sednu na pohovku. Z brašny vytáhnu podklady k výuce a hospitační archy, které potřebuji vyplnit. Čekám. Svírá se mi žaludek. Hraji si s korálky, co mám okolo krku. Naštěstí hodiny poskakují kupředu, jak jsou zvyklé.

Zazvoní. Přestávka.

A pak už moje první hodina. Mám prváky, ekonomiku. Budu probírat živnosti.  Učitelka mne představí. Začnu výklad. Píšu na tabuli, využívám učebnici i otázky ze cvičebnice. Studenti spolupracují, je to radost. Náročné ke konci hodiny udržet ještě jejich pozornost. Holky už se věnují více svým vlasům než živnostenskému rejstříku. Zvoní. Uf.

"Bylo to dobré. Povedlo se vám to," chválí mne učitelka, která mou výuku sledovala. Teď mne čeká se stejnou učitelkou výuka ve třetím ročníku - Obchodní politika. Dostávám upozornění před vstupem do třídy: "Je jich tam dnes jen šest, a z toho dvě holky nemluví. Drží dneska bobříka mlčení." Aha. To bude oříšek. Vcházím do třídy, představím se - a už se hlásí holčina, co dneska nemluví. Vyvolám ji. Zmáčkne tlačítko na počítači a z něj se ozve: "Omlouvám se, dnes nekomunikuji, nemohu mluvit. Děkuji za pochopení." Usměju se, dovolím ji, ať se zase posadí a po zápisu do třídní knihy, se raději začnu věnovat obchodní politice. Probereme si aktivní a pasivní autonomní prostředky obchodní politiky. Na konci hodiny se ještě delší čas zastavíme u bilaterálních smluvních prostředků. I tak mi zbude trocha času, tak si to pro jistotu ještě jednou zopakujeme.

Poslední hodina toho dne je účetnictví - rozvrhové účty. Lehká látka, naštěstí. Už jsem docela unavená.

Najednou je to za mnou. Opět sedím na kanapi u zástupkyně, vyplňujeme potřebné papíry a povídáme si. Vypráví příběhy o studentech, o šesti vnoučatech a taky přihodí příběh o bláznivé učitelce. Mladá holka, strašně pečlivá, nezvládala studenty a přípravu na výuku. Jednou byla u ní doma - absolutní pořádek. Všude popisky - kolik mouky je v nádobce, kdy ji brala naposled a kolik. U lampy štítek LAMPA, u televize štítek TELEVIZE. Ptala se manžela: "Vám to připadá normální?" On řekl, že jo. Ona řekla, že jí tedy ne. No dopadlo to tak, že běhala kolem školy nahá, a nakonec ji odvezli do Bohnic.

S tím se rozloučíme a odcházím z budovy.

Tak co, budu učit?

text od Medy:

Bylo nebylo

Tak si tak v pohodě běžím potemnělým nábřežím. Vůbec nevím odkud, objeví se přede mnou chodec.

„Měla by sis dávat pozor,“ řekne potichu a rozčeří svým pádem černou hladinu. Dřepnu si. Ale proud ho odnáší hrozně rychle. Křičím, volám. Nikde nikdo. Instinktivně se chystám skočit za ním. Pak vidím, jak hlavou narazí do mostního pilíře. Cvakne to. Je to tupá rána. Zvoní mi v uších svou kovovou pachutí, ještě když doběhnu k tomu místu. On už není. Vlnky kolébají jen pár labutí. Je bezvětří. Svět divně stojí. Cítím, jak mi po zádech stéká pot.

Pak se budím. Tečou mi slzy. Jsem unavená vzlykáním. Tělo mám bolavé a těžké.

A to je jediný příběh, který se mi za poslední dobu udál a o kterém stálo za to napsat. Nevidím kolem žádný velký příběh. Jak řekl Marek Šindelka. „Povídka podle mě skvěle přiléhá ke skutečnosti. Nevidím totiž kolem sebe žádný velký příběh, který by mě nutil zachytit jej románem... Všechno se rozsypalo do střepů.“

Zamilováváme se v průměru tak jednou za měsíc. V podobné frekvenci měníme své zájmy. Kupujeme hromady blbostí, které nás zhruba za stejnou dobu přestanou bavit. Bloudíme, brodíme se v těch střepech a tolik se vyčerpáváme zraněními, která si způsobujeme sami.

Hovoří o své poslední knize Mapa Anny: „Je tam popsaná celá anabáze jejího vrůstání do světa, to, jak otrocky přebírá a automaticky opakuje určité modely chování jiných lidí. Její rodiče a později partneři do ní zavlečou strašnou spoustu vlastních problémů, které vůbec nemá řešit ona. Trvá jí pak hodně dlouho, než se těch nánosů zbaví, než opustí všechny ty taktiky a masky, do kterých ji zakleli jiní lidé, a dotkne se sama sebe. Osobně to chápu jako určitý druh štěstí – přestat hrát všechny tyhle hry, nahlédnout, jaké prapodivné parazity v sobě hostíme, a pokud se jich nedokážeme zbavit, aspoň je mít pod kontrolou. Anna tohle v jistém momentu nahlédne a v jejím životě se něco velice uklidní...Zároveň jsme ve vší té svobodě paradoxně strašně náchylní přebírat cizí životní strategie.“

Co na to říkáte? Fascinující, viďte?

Máme vcelku přesné představy o naší budoucnosti. Ale je to skutečně naše budoucnost? Nebo jsme jen infikováni představami a sny někoho jiného? A kolik je takových parazitů, kteří se napojili na náš zdroj?

******

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila toto téma: Snila jsem o Moravě

Téma 10: Otevřená zlomenina srdečního svalu

Text od Medy:

Otevřená zlomenina srdečního svalu

Pracovní úrazy za poslední týden: Šéf končí. Nela těhotná. Adla otevřenou zlomeninu srdečního svalu. Když k tomu přidám Lucii, se kterou se dnes loučíme, protože se stěhuje do NY studovat fotografii a už se nám nejspíš nevrátí, katastrofálně se nám rozpadá náš tým.

Náš šéf už se neusmívá. Sklání se nad odřízlým kouskem prasete. Má asi radost, jak mu vlhnou oči, když se k němu přiblíží, opakuje hystericky ten pohyb a tajně si poslzívá, ptáme se, zda je ok, vymluví se na bolest kolene a na celkovou únavu. Opíjíme se vínem. Jde to rychle. Je pětatřicet stupňů. Prase se rožní. U krbu pětačtyřicet. A šéf se pak zničehonic zvedne, otočí se na svého nástupce a poplácá ho po ramenou. Je to mladé pískle. Ztepilý mladík, pevný, vysportovaný, opálený, se strništěm, bez vrásek a kruhů pod očima. Zatím. Nadechne se, brání se dojetí a pak zvlhlým hlasem pronese:

„Kamaráde, dám ti jen jednu jedinou radu, vždycky se mi vyplatilo vybrat si do týmu hezkou holku.“

A tady do toho musí vstoupit autor s myšlenkou, která ho včera překvapila a se kterou chce v tomto textu pracovat. Jsem médium, dobré je nechat to sebou procházet a moc tomu nepřekážet. A taky zde chce autor zmínit, že vůbec neví, jak tohle dopadne. Experimentuje s vámi, protože může. -

Když jsi poprvé Adlu spatřil, věděl jsi, že ji chceš, dělal jsi všechno proto, abys byl u ní, vedle ní, později i pro ní, při ní. Tehdy poprvé, po kolena v blátě, když měla jazyk v tvé puse, byl sis dokonce jistý, že ji miluješ, byl sis jistý ještě ten den, kdy jste společně zdolali vaši první horu, ale pak jsi to mockrát zpochybnil, pak už byl jen tvůj skutečný život, a real life, žádný sen, pak jsi viděl svůj dům - svůj hrad, viděl jsi svou šatní skříň, svého psa, jídelní stůl, trávově zelené květináče, pračku a nad ní sušičku, kostkovaný ubrus, lustr se zapomenutým jmelím, svou rodinu, svého nemocného dědečka, viděl jsi svou ženu, viděl jsi její bolest, viděl jsi všechnu tu krev... rychle stáčíš myšlenky jinam, tímhle Adla nijak neprostupovala.

Myslíš na ni ráno, když se probudíš, když si čistíš zuby, když bereš do ruky strojek, protože měla ráda několikadenní strniště, když se oblékáš do kabátu a zkoušíš, zda pořád ještě voní jí (už nevoní). Běžíš pak najít tu taftovou mašli, co ti dala, aby sis oživil její vůni. Pomalu odchází. Když jdeš kolem míst, kde jste snídali, obědvali, večeřeli, cítíš, jak ti těžknou nohy. Když jedeš metrem, máš pocit, že jsi ji zahlédl. Vždycky v tobě hrkne. Když jsi na cestách, přistihneš se, jak spolu s tempomatem zapínáš i autopilota a do ubíhající krajiny obtiskáváš její obličej, hlavně oči, ty tě pronásledují a pak hrají nějaký pitomý cajdák a vždycky je o ní.

Víš, že na ni myslíš častěji, než je únosné, ale nedokážeš s tím nic dělat. Je ti smutno, najednou je ti to všechno nějak líto a ty nevíš proč. Pořád je s tebou. Pokradmu stále hlídáš display telefonu. Co kdyby náhodou. Scénář znáš zpaměti. Svou roli umíš dokonale. Říkáš v ní, že se jí neozveš. Říkáš, že ji nemiluješ.

A Adla ví, že už nemá důvod bojovat. Není za co a není proti čemu. Pomalu jí dochází, že nikdy nebylo.

Myslíš na ni smutnou, na ni zklamanou, na ni naštvanou, na to, cos řekl, cos neřekl, cos chtěl říct, ale ne, vlastně nevíš, cos chtěl říct, nevíš ani co chceš, myslíš na to, že jste se nedokázali ani důstojně rozejít, sms nejsou jen zástupné komunikační prostředky, jsou to taky zbraně pro zbabělce, jako jsi ty... a teď, když je tady, krásná, zasněná, vyhřátá, v jednom ohni, rád bys ji vzal na klín a objal. Neříkal bys nic. Chybí ti vůně, teplo, něha, její drobná ruka, jak se dotýká tvých vousů. Nechybí ti slova. Nechybí ti všechny ty komplikované otázky, které ti pokládala a na které jsi neuměl odpovědět, a to tě frustrovalo.

Vstáváš od stolu. Chytneš ji kolem ramen.

„Vidíš a zůstala mi věrná jen Adlenka.“

text od lisarah:

Otevřená zlomenina srdečního svalu

Je večer, jsem unavená, moc unavená. Z rána, kdy jsem brečela v koupelně do umyvadla. Ze dne, kdy jsem čekala na tvůj příchod z práce. Z večera, kdy jsme spolu nemluvili a jenom na nás křičela televize. Jsem unavená ze života. Tohle jsem nechtěla.

Jsi ve sprše. Slyším, jak vymačkáváš poslední mililitry šampónu do dlaně. Vím přesně, jakým pohybem sáhneš po ručníku. Znám tě.

Opravdu?

Na klíně těžká kniha. Sedm set stran textu. Haruki Murakami. Jsem na straně 37 a nemůžu dál. Tahle kapitola mne skopla z roviny do propasti. "Je vůbec možné, aby jeden člověk pochopil dokonale jiného člověka? Kdybychom dejme tomu chtěli někoho dobře poznat a věnovali tomu dlouhou dobu vážné úsilí, do jaké míry se nám podaří přiblížit skutečné podstatě tohoto druhého? Občas jsme přesvědčeni, že někoho dobře známe. Ale opravdu o něm víme to podstatné?" Tak tohle je Murakami. Manželé, co jsou spolu šest let, a on, Tóru Okada, koupí modré kapesníky a toaletní papír se vzorkem, které jeho žena, Kumiko, nesnáší a za celé roky tedy nikdy nebyly v jejich domácnosti. Znamená to něco? Pokud ano - co? Je možné, aby to nic neznamenalo?

Tak na tohle myslím, když smýváš pěnu z vlasů. Když zapínáš knoflíčky u pyžama. Odspodu nahoru, jak jinak.

Třeští mi hlava. Prášek nepomáhá. Tvůj příchod do ložnice to jen zhorší.

Prožili jsme spolu tisíc a jednu noc, tak proč je to teď takové?

Není mi s tebou dobře. Tobě není dobře se mnou.

Jenže o tom nemluvíme.

Jsme herci, co předstírají manželské štěstí.

Jsme lháři.

Odhodíš přikrývku, pronikne ke mně chlad. Lehneš si, zhasneš. Řekneš dobrou noc. Já řeknu dobrou noc.

Do ticha pustíme rádio.

"Miluješ – nemiluješ

Asi mi dnes nestačí"

******
Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto zadání: 

Text musí obsahovat co nejvíce (min. deset) alespoň třípísmenných slov na B.