Co nebolí, to neroste
Nedávno mě má báječná
kamarádka, co čte tento blog, prosila, abych taky občas napsala něco veselého.
Tak se o to dnes pokusím, ačkoliv jsem si, ani nevím proč, zvolila tohle vážné
téma.
Dívám se na svoje
ruce, které jsou oteklé, s polámanými nehty, po shellacu ani památky, odřené a
pořezané od větví a usmívám se. Když píšu tenhle příspěvek, moje ruce sice
pořád znají prstoklad, ale mé prsty už klávesy necítí. Usmívám se. Pravou ruku
už nesevřu v pěst, levou ještě tak na půl, ale usmívám se. Našla jsem tu něco,
co vyváží každou bolest.
Při stříhání na
vinohradu si občas povídáme, někdy česky, někdy anglicky. Nedávno jsme mluvili
o tom, jak při téhle práci občas otevíráme krabičky ve své hlavě, ve kterých
jsou ukryty vzpomínky, o kterých jsme si mysleli, že už jsme je poztráceli.
Třeba já jsem si včera vzpomněla na takovou dětskou hru, kdy prsty jako nohy
chodí po tváři, "zazvonil (na nos), zaklepal (na čelo), očistil si boty (o
rty)", takhle nějak to bylo... Mohly mi být tak tři možná čtyři roky.
Člověk si prý pomatuje úplně všechno, co v životě prožil. Všechno je to zapsáno
v jeho buňkách. Jen se ke svým vzpomínkám neumíme dostat. Nevíme jak otevřít tu
či onu krabičku. Ten pocit byl tak nádherný. Vědět, že to všechno pořád mám, že
vzpomínky na všechny ty, co už tu nejsou, pořád nosím v sobě.
Luci a příště už to
opravdu bude veselé.
text od lisarah:
Co nebolí, to neroste
Láska je bolest
Zamilovat se bolí
Nevěřím vašim řečem,
že je to krásný.
Prostě to bolí.
Vždycky.
Někoho.
Mámu, že jí utíká syn
k jiné.
Tu druhou, kterou
opouštíme.
Nebo jen podvádíme.
Život se rodí
v bolestech,
proč by to s láskou
mělo být jinak?
Ždímeme srdce, až
z něj krev kape.
Bolí to.
Sílí to.
Milujeme víc.
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala téma: Pět
věcí, které jsou součástí mých nynějších dní a těší mě
Žádné komentáře:
Okomentovat