Téma 43: Činnosti, které dělám nejraději - a proč

text od lisarah:

Ráda

• čtu - unikám do příběhů, snů, představivosti; nechávám se zaujmout osudy a myšlenkami cizích lidí
• píšu - prsty běhají po bílé klávesnici mého notebooku a nestíhají zapsat, co hlavu napadá; líbí se mi, když se v hlavě mihne nápad, ráda sleduji proces vývoje od první věty po konečnou podobu textu
• se dívám - v současné době každý den projíždím s kočárkem po okolních ulicích; sleduji, jak podzim zbarvuje listy, všímám si drobností (třeba předevčírem jsem objevila ulici Mimoňskou), sbírám kaštany; chci vnímat okolí, ve kterém žiji
•  jsem se svým miminkem; mění se každým dnem, je živější, víc své, krásně voní, usmívá se; necelá tři kila štěstí, která porostou a navždy budou součástí mého života
• jsem s přáteli - nad sklenkou vína rozebírat partnerské či filosofické otázky; v divadelním předsálí hovořit o podstatě sledované hry; na instagramu si lajkovat upravené fotky - to mě baví, inspiruje a zároveň můj čas ukrajuje
• si užívám obyčejných okamžiků dne - jsou obyčejné, protože jsou všední, snad i banální, ale přitom jde o tolik - o křupání spadaného listí pod nohy; pomoc souseda s kočárkem do schodů; otlačené palce při zvykání na nové boty...

text od Medy:

Činnosti, které dělám nejraději - a proč

Nedávno jsem dostala otázku, jaký by byl můj perfektní den. A já pořád ještě nevím.

Vyberu proto dnes jen jednu, která je esencí všeho, co kdy napíšu (nebo alespoň doufám). Která je obsažená v mém působení. Která je neoddělitelnou součástí mého života, mojí tvorby. Jak se mi to daří, posuďte sami.

Učit citlivosti ke světu.

Pozn. autorky: O čem mluvím? Doporučuji text od Lisarah, ona to totiž dělá skvěle.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda určila téma: 
Napsat odpověď na tyto tři otázky

1) tvůj nejsilnější literární zážitek

2) co píšeš?, proč?

3) a pro koho píšeš?

Téma 42: To nejdůležitější dávejte na první místo

text od Medy:

První dáma

Nemusíte se ptát

jestli je chytřejší než vy

protože víte že je

Nemusíte se ptát

Proč

Protože

Se to zkrátka stalo

Nemusíte se ptát

Kdy přijde první objetí

Protože se nenechá sevřít

Nikdy

Nemusíte se ptát

Kdy se odevzdá

Protože

Se nikdy nevzdává

Nemusíte se ptát

Kdy odejde

Protože

Jí nikdy nezavřete dveře

Na světě je naštěstí

Tolik krásy

Která není ničí

Na světě je

Tolik království

Bez královny

Nemusíte se ptát

Kdy

Protože

Nikdy

text od lisarah:

To nejdůležitější je první

Nebyla si jistá, co chce. Celý život se hledala, tápala, šátrala po opěrných bodech své existence. Co ji určuje? To, že umí dobře odpálit míč při volejbalovém podání, to asi nebude. Nic neumí, v ničem není dobrá. A hlavně ji nic nebaví natolik, aby tomu propadla celou duší a dýchala za to, jako třeba Jana. Někdo by řekl klasické dospívání, hledá se. Jen ona věděla, že je to víc, že prostě není jako ostatní.

Uzavřela se do sebe, pro okolí byla průhledná, přehlédnutelná. Hibernovala svůj život. Lopotila se studiem, nudila se v práci, nesnášela holčičí večírky a páteční diskotéky.

A pak zazvonil zvonec.

Někdo tam nahoře už se na to její přežívání asi nemohl dívat a hodil jí udičku. A pak už bylo jen na ní, zda se sebou něco udělá.

Chopila se příležitosti. Něco to stálo, musela se změnit, prolít hodně slz, ale získala to nejdůležitější. Muže. Dítě. Rodinu.

Je unavená, nevyspalá, věčně si nestíhá umýt vlasy, ale už se nemusí trápit hledáním opěrných bodů. Neměla by na to ostatně kdy. A hlavně - ví, že je má.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah určila téma: 
Činnosti, které dělám nejraději - a proč

Téma 41: "Zkušenost není to, co se vám stane, ale jak s tím, co se vám stane, naložíte" Aldous Huxley

text od lisarah:

Životní zkušenost

Narodilo jsem se

Krmili mě, myli,

uspávali,

hodní na mě byli.

Vyrostlo jsem

Poděkovalo,

rozloučilo se,

z domova odletělo.

Cestovalo jsem

Savana, hory,

moře, hoře,

vidělo jsem.

Potkali jsme se

Bylo mi smutno,

byl jsem sám,

zamiloval se!

Byli jsme spolu

Byla to láska,

byl to vztah,

žili jsme spolu.

Nastal všemu konec

Pohádali jsme se,

osočili se,

rozešli se.

Bloudil jsem světem

Trápil se,

slzy ronil,

o návrat žadonil.

Jsem sám.

Nikoho už nehledám,

ne hned, možná někdy

nebo nikdy.

Nikdy?

text od Medy:

Co znamená třicítka?

vědět, že šéfovi můžete říct „nevím“ a on vás za to nevyhodí, ale zaplatí vám školení

spát v teplých ponožkách

zakrývat si záda i když jsou v módě krátké křiváky

koupit si geoxky (konečně), ne lodičky, ale nazouváky

dát za sukni dva litry a vědět, že si ji vezmete jen na operu a na balet (možná na svatbu kamarádky)

zalézt si do postele a jen si číst

koupit si gs condro a wobenzym

chodit pravidelně k zubaři

barvit si vlasy ne proto, že je to in, ale proto, že jsou šedivé

vědět že bez krému s Q10 už to dál nepůjde

mít sexy spodní prádlo, i kdyby to mělo být to poslední, co je na vás sexy

chodit na houby

rádi navštěvovat rodiče své i svého partnera

číst o návycích úspěšných lidí

kupovat si knihy (spousty knih)

chodit na nehty, masáže, kosmetiku ne proto, že je to cool, ale proto, že si tam člověk tak báječně odpočine

často volat rodičům

dobrovolně uklízet

pořádat s přáteli rodinné výlety

nevydržet už dva dny po sobě pařit

den pařit den se léčit

pít hodně vody

jíst zdravě ne z potřeby zhubnout, ale protože je to docela zábava

prodat motorku, spravit chalupu

milovat balet a operu a filharmonii a uvědomovat si, že dřív vám to vlastně nic moc neříkalo

jíst olivy, lanýžový sýr, mořské plody a pít suché víno a vědoucně pokyvovat nad ofrňováním těch, jimž ještě není třicet

mít potřebu vychovávat děti (když ne své, tak alespoň svých přátel a známých)

mít potřebu cestovat

mít potřebu stavět

mít potřebu vlastnit

mít potřebu plodit

mít potřebu říkat co vám vadí

...

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda vybrala jeden ze sedmi návyků skutečně úspěšných lidí: 
„To nejdůležitější dávejte na první místo“

Téma 40: ŽIVOTOPIS jinak

text od Medy:

Životopis jinak

Dvacátého prvního dne teplého letního srpnového podvečera přišel babičce s dědou telegram. Stálo v něm, že jsem se narodila. Mojí mamince bylo skoro devatenáct, tatínkovi devatenáct a měsíc. Nejdřív to vypadalo u obou na studium. Když však mamky rodiče (přísný děda strojař Jarek a nesmlouvavá babička paní doktorka Evička Bláhová) zakázali jít na DAMU, šprajcla se, že do kanclu nepůjde a radši vypomáhala v místním útulku… a pak jí dali pokoj, protože jsem se narodila já. A když rodiče mého tatínka (hodná babička Miluška a věčně se někde toulající děda Pepa) nikterak nenutili, prostě se mu nakonec nechtělo.

Mamka po večerech hrála ochotnické divadlo a mě hlídala babička Evička. Táta hrál především hokej (a hrál ho dobře) a jeho kamarádi zas automaty. Ačkoli neměl nijak v lásce umělecké zájmy mé maminky a zavíral se v pracovně pokaždé, když jsme zpívaly s kytarou, moji maminku v lásce měl, a tak to vše strpěl. Občas s námi i něco nazkoušel. Odchod na vojnu v mých téměř dvou letech však pro něj byl jistým vysvobozením z našich jevištních zkoušek. Jelikož projektem mých rodičů se krátce po tátově návratu stalo odstěhovat se od rodičů, táta si přibral druhou práci a mamka doma šila na zakázku. Já putovala z ruky do ruky a střídání prostředí (a lidí) mě nesmírně bavilo. Objevila jsem místa jako zkušebny, vývařovny, kavárny, bary, tělocvičny, knihovny, výrobní haly, kanceláře, truhlářské dílny, stavby… No řekněte, které předškolní dítě se toho tolik naučí o životě druhých lidí?

Číst jsem uměla, než jsem šla do školy, do šesté třídy jsem měla samé jedničky a kupodivu jsem byla i celkem oblíbená. Trochu se to zhoršilo, když jsem začala vyhrávat literární soutěže s příběhy, v nichž jsem barvitě popisovala své spolužáky (i když jsem měnila jména, většinou se stejně poznali).

Účastnila jsem se všemožných soutěží, na kterých jsem vždycky byla druhá, lepší průměr (pravděpodobně proto, že jsem se nikdy – ani teď – v životě nedokázala rozhodnout, co vlastně chci dělat a tak jsem dělala všechno), mám na kontě úspěchy v soutěžích školní Slavík roku, vicemiss třídy, střelba ze vzduchovky vleže, recitační soutěž, anglická olympiáda, nespočetně gymnastických soutěžích, plaveckých soutěžích (ač se považuji za neplavce), běhu na 50 m, pěstitelské dílny - největší vypěstovaná mrkev, mám doma plno knih za prospěch a reprezentaci školy, můj obraz z výtvarného kurzu v Mikulově se prodal za rekordně vysokou částku atd…

Můj otec, který nikdy žádnou z výše zmíněných soutěží nenavštívil (a nelze mu to vyčítat, protože by nedělal nic jiného), mě vychovával velmi přísně. V osm doma. Žádné výjimky. Tím, že jsem celou základní školu měla o zábavu postaráno z důvodu zájmů z všemožných oborů, nemusel na můj volný čas tolik dohlížet. Na střední škole však definitivně propukla pubertální bouře a moje rozervaná duše se drala na povrch. Krizi identity jsem projevovala velmi ostentativním způsobem.

Na střední jsem hodně četla a začala více přemýšlet o tom, který z těch milionu zájmů mě skutečně baví. Mým projektem v té době bylo – překvapivě - odstěhovat se od rodičů.

Na vysokou jsem se dostala do svého vytouženého Brna. Volba prvního oboru, co jsem si střihla, pramenila z nerozvážnosti příslušející k mladému věku (19!), až další byl více spjat s mou duší a počkala jsem si na něj dva roky – Bohemistika a literatura. Z neomluvitelných praktických důvodů jsem studium nedokončila, ale o to víc jsem si ho užila. Literatura pak už nikdy nebyla jen potěchou, ale láskou na celý život.

Z Brna jsem se odstěhovala do Prahy. Začala se živit jako manažer. (vy nevíte, že každý, kdo se odstěhuje do Prahy, se živí jako manažer?) A začala žít životem v rytmu svého srdce. (mám tachyarytmii)

A dál už to znáte, dál je to teď a teď prožívám zatím nejkrásnější období svého života… (a chystám se na velkou cestu)

text od lisarah:

ŽIVOTOPIS jinak

aneb tak trochu o mně (možná)

Narodila jsem se jako prvorozená, což byla chyba, neboť první má být kluk. Naštěstí o necelé dva roky později se na světě objevil můj bratr, a tak mi to otec odpustil a já mohla vyrůstat jako holka.

Vyrůstala jsem v lásce, svobodě, na zahradě. Vyrůstala jsem v pořádku, pravidlech a nedělních výletech. S kamarádkami jsme si házely míčem a vymýšlely si jména našich budoucích dětí. Taky jsem si ráda skládala kapesníčky. Na hračky jsem nebyla náročná, stačilo mi pár plyšáků.

Ve škole jsem byla jedničkářka, učení mi nevadilo. Chodila jsem na kroužek šití (ušitou sukni mám dodnes a občas ji i nosím - jediný důkaz, že jsem uměla navléknout nit do stroje) a na náboženství. Jinak jsem byla doma. Nebavily mě vesnické zábavy, pití panáků zelené. Chodila jsem raději do knihovny.

Na vysoké jsem se nesžila s tamním kreditovým systémem. Zkomplikovala jsem si život, pár let bylo fakt těžkých (změna VŠ, vážná nemoc, velký nárůst váhy, hledání se). Nelituji jich, protože mě dovedly do současnosti, která je úžasná (báječný manžel, dosažený inženýrský titul, věnování se psaní a knížkám). 

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala citát:

 "Zkušenost není to, co se vám stane, ale jak s tím, co se vám stane, naložíte" Aldous Huxley