Co bude s blogem dál?

Jak jste si asi všimli, v lednu přestaly přibývat nová témata, nové texty. Nebylo to plánované (jak by podle toho, že těch textů bylo rovných sto, mohlo vypadat), ale plynule to vyplynulo. Měly jsme pocit, že jsme se vyčerpaly a už bychom psaly jen proto, že „musíme“. A tak jsme si daly pauzu, žily naše životy, stárly, měnily kontinenty (Meda), děti rostly (Lisarah, a jen jedno!), potkávaly se, povídaly si - a najednou je to tu. S radostí chceme zase psát - pro vás i pro nás dvě. Texty budou vycházet opět každý čtvrtek a to už od září, ale bude vždy jen jeden. Mění se totiž forma blogu - budeme si psát dopisy - pravdivé, vymyšlené, hravé, smutné, vzpomínkové, aktuální...prostě bude tam všechno, doufáme. Snad vás to bude bavit číst a nás psát. Držme si navzájem palce.

Téma 100: Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been

text od Medy:

Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been

Dnes jsme zcela omylem navštívili Book sale, ke kterému nás nasměrovala cedule už od hlavní cesty, už už to vypadalo beznadějně - jelo se ještě zhruba další kilometr a odbočovalo se na dalších minimálně třech křižovatkách. Nicméně vše bylo skvěle značené, takže jsme to bezpečně našli. Organizována Rotary klubem, otevřela se před námi záhy nevídaná podívaná - plná místnost (o velikosti sálu kulturního domu v provinčním městě) krabic od banánů vrchovatě naplněných knihami všeho druhu. Moje srdce plesalo. Strávili jsme tam dobrou hodinu, přestože jsme měli v autě dosti objemný nákup (včetně čerstvého masa, jogurtů, zeleniny, zmrzliny) a venku bylo léto v plném proudu. Nakonec jsme se umírnili a vybrali jen pár knih, z nichž za zmínku stojí A short history of New Zealand a Southern Vintage z dílny Asociace spisovatelů jižního ostrova něco sborník místních spisovatelů s básněmi a příhodami ze života jižanů, kterým slunce vypaluje mapy na tričkách, a králíci sežerou všechno zelené, to stihne vyrůst málokdy do výšky kolen (dle statistik místního muzea deset králíků sežere tolik, co jedna ovce). 

Když jsme platili, posunul si postarší pán velmi zachovalého vzhledu své dioptrické brýle níže na nos a důkladně prozkoumal námi pořízené tituly. "Hmmm are you from New Zealand?" Už jsem slyšela mého muže, jak říká: "Kéž by." A mně tahle otázka vždycky nejvíc zalichotí, protože mě naplní nadějí, že se mi možná konečně podařilo odbourat můj slovanský akcent. "Nene, jsme tu na prázdninách."

"A odkud jste?"

" Z České republiky." Načež se pán i jeho žena, mimochodem velice mondénní, na svůj věk svěže vypadající, dáma s výraznou ale příjemnou barvou rtěnky v oversize svetru a upnutých džínách, jali vyprávět, jak mají rádi Českou republiku a nejvíc Český Krumlov, v duchu jsem si pomyslela, proboha tam snad moji rodiče ani nebyli a pro ně, pokročilé šedesátníky, je přes dvacet tisíc kilometrů nejspíš jako jet navštívit přátele na sousední farmě. Pak se ptali, jak se nám líbí Nový Zéland a my se rozplývali nad vší místní krásou, načež chválili české lidi, jací jsou milí a pracovití, my na oplátku opěvovali Zealanders, jací jsou laskaví, usměvaví a vždy v dobré náladě.

"Jak vy to děláte?" zeptala jsem se.

"Víte, my jsme prostě relaxed." Až doma mě napadlo, jak mi to všechno pomalu do sebe zapadá, jak mi tento pán zase odkryl zlomek prapůvodu té pověstné nekonečné dobrosrdečnosti a radosti ze života, té šťastné zélandské povahy. Umí odpočívat (stejně jako tvrdě pracovat). O víkendech je vidíte na čtyřkolkách obhlížet jejich panství a jindy zas na člunu brázdit jezero a grilovat s přáteli.

A víte, co mi ještě napovědělo, co mi připomnělo, jak moc jiní lidé tady žijí a jak lépe si umí vážit, že žijí? Tenhle nápis (pod fotkou smějícího se padesátníka, jak jsem se dočetla níže, manžela, otce, dědečka a skvělého přítele) na kameni na vrcholu jednoho kopce v Twelve Mile Delta jako památník, jehož znění mi udělalo doslova díru do srdce: "Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been."

text od lisarah:

Jen na chvíli

J.,

zůstáváš se mnou, i když tu nejsi. Přivlastnila jsem si tě. Vím, že je to jen na chvíli. Musím tě propustit, ať můžeš volně dýchat. Ať můžu volně dýchat já. Prožili jsme toho spolu tolik dobrého - smích ve sněhu, spálená kůže na lehátku, opilé řeči nad ránem, bolavé nohy z pohorek. Prožili jsme toho spolu tolik těžkého - hádka nad rozbitou vázou, nedůvěra nad mobilem druhého, těžké mlčení nad pizzou, studené slzy v saténovém povlečení.

Sedm let je dlouhá doba, těžko se opouští. Ale je načase trhnout se - jeden od druhého. Já jsem tady, a ty? Ty už jsi dávno pryč. Přeju ti jen to dobré. Přeji to i sobě. Prosím, ať si oba z těch našich sedmi společných let pamatujeme to důležité, ať to dokážeme zužitkovat, ať nám to pomůže být v našem dalším životě dobrými lidmi. Je mi smutno, že už nejsme, ale jsem šťastná, že ty jsi, že já jsem. Milovala jsem tě.

H.

Téma 99: Rodinná setkávání

text od lisarah:

Poprvé v rodině

Když mě můj přítel Filip představoval rodičům, měla jsem trému. Bylo mi devatenáct, byla to moje první vážná známost, bála jsem se. Dnes si tohle setkání už dávno nepamatuji, přebyly jej jiné zážitky. Taky mi už dávno není devatenáct ale dvakrát tolik. Na co ale nikdy nezapomenu, jak jsem u Filipovy rodiny byla poprvé o Vánocích. Jeli jsme tam šestadvacátého, na Štěpána. Byl velký holomráz. Filip řídil, na klíně jsem držela dárky ukryté ve vánočním balení. Moc se mi tam nechtělo, zároveň jsem se těšila, že uvidím, jak probíhají tyhle monstrózní rodinné akce u jiných.

Cesta čítající dvacet tři kilometrů utekla rychle. Jen jsem nasedla do auta, už jsem z něj vylézala. V předsíni nás přivítali rodiče, a pak už jsem bez příprav vpadla do tepla světnice zahuštěné desítkami postav. Bylo tam tak husto, až jsem měla pocit, že tam pro mne není vzduch. Zatajila jsem dech. Zamračení strýčkové, korpulentní tetičky, bratranci, sestřenice, babička v šátku, dědové s fajfkou, baculaté děti, klackovitá mládež. Bylo tam tolik osob, že to přebylo i množství jídla na stole.

Hlahol, zvonivý smích, falešně znějící koledy, nadnesená radost při rozbalování dárků, pískot dětí. Neuvěřitelně dobrá nálada, která se mi rozpouštěla v žilách, a šlo z ní neskutečné teplo.

V půl sedmé jsem se jen nerada loučila. Nechtělo se mi z láskou vyhřáté místnosti do vymrzlého auta. Už v tu chvíli jsem se těšila na příští rok. Chtěla jsem nadále být součástí téhle báječné rodiny.

Což se bohužel nepovedlo, neboť se Filip se mnou na jaře rozešel.

text od Medy:

Rodinná setkávání

Jsou Vánoce. Čas rodinných setkávání. Letos jsem Báru viděla po mnoha letech. Její sametový hlas, její laškovná dikce, její milá tvář a její nesmělé sklánění hlavy. Všechno tu bylo. Ale zbytek byl pryč. Vadla. 

Když jsme se rozloučily a já pak doma osaměla, nemohla jsem tu myšlenku dostat z hlavy. Co se pokazilo? Proč zůstala v našem rodném městě? Proč neusilovala o nějaké vyšší cíle? Byla tak chytrá a ambiciózní. A její duše umělecky křehká. Celé hodiny jsme sedávaly u rybníka. Vymýšlely příběhy. Jako architekti jsme chtěly pro naše příběhy vytvořit i věrohodný svět, znamenalo to víc, než jen hru, znamenalo to úkryt. Mít svůj svět a v něm všechno jako v životě, ne jen kostru příběhu, ale přesné detaily - jaký mají naše postavy oděv a charakter, jak k sobě promlouvají, jaké mají pocity. Všechno do sebe perfektně zapadalo. Bára by nepřipustila žádnou nelogičnost. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy cítila pyšná, že tráví čas zrovna se mnou, ta, která má světu co dát. Ta, která jednou napíše něco velkého. Co ji mohlo srazit na kolena? Proč se všeho vzdala? Měla skvělé podmínky být úspěšnou - rodinné zázemí, dostatek peněz, duchaplnosti, píle, diplomacie. Nebyla možná krásná, ale zato vynikala jinými věcmi - byla bystrá, zábavná, výmluvná, nebojácná, uměla strhnout dav na svou stranu. Z našich hovorů vím, že byla ztracená v lásce. Už tehdy. A tak možná nakonec zůstala zakletá v jednom z našich příběhů. Báseň je jako věštba. M. Reiner, Básník

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been.

Téma 98: Být sám sobě otázkou

text od Medy:

Být sám sobě otázkou

Hustě popsaný list

Plný novoročních předsevzetí 

Jen mít odvahu

Naplnit je

Jak

To už se tam nepíše 

Být sám sobě otázkou 

Po celý život

Mít to štěstí 

Být

A snít

Sny

Proč jen se jim říká sny 

Jsou to spíš

Představy 

Touhy

Obrazy

Mnohem krásnější než sny

Být

Být sám

Být sám sobě 

Být sám sobě otázkou

Vychutnávat

Nebrat se tak vážně 

Milovat

A nepřestávat

text od lisarah:

Být sám sobě otázkou

Nikdy nevím, kdo jsem.

Nikdy nevěděla jsem.

Teď už nepotřebuji

odpověď znát.

Jsem máma.

Co je víc?

Vše ostatní je méně

(podstatné).

Přesto zůstávám

(si) otázkou.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Rodinná setkávání.

Téma 97: Obraz nakřivo

text od lisarah:

Obraz nakřivo

V dětském pokoji máme pastel od Wandy z Nového Mexika. Kdo je Wanda? Tchánova bratrance třetí žena.

Vloni v květnu zde byla celá rodina na návštěvě. Wanda maluje (kdysi absolvovala i stáže u nějakých amerických malířů - bohužel moje angličtina je slabá, navíc Wanda vyprávěla s takovým zaujetím, že se jí nedařilo mluvit pomaleji a jednodušeji, abychom jí rozuměli. Navíc, za ten rok a půl jsem zapomněla i to, co jsem z její řeči pobrala.) Přivezla několik volných listů jako dárky - jinak by to bylo složité na přepravu. My si s mužem vybrali ten nejoptimističtější a nejhezčí. Je na něm zachycená reálná krajina (čeho už nevím, ale mělo by to z druhé strany být napsané). Barvy jsou svěží, jasné. Opravdu jsem z obrázku měla radost.

Doma jsme přemýšleli kam s ním. Padlo rozhodnutí, že ho umístíme do připravovaného dětského pokoje. Dobře, místo máme, teď sehnat rám. Nedařilo se nám nic vhodného najít (Špatný rozměr kresby? Výrobci produkují nesmyslné tvary rámů? Kdo za tento problém může?). Nakonec jsme se smířili s verzí jemného rámu a bílé „pasparty“ okolo. Slovo pasparta je v uvozovkách proto, že rám je větší než rozměr kresby, a tak jsme pod něj položili bílý papír, aby to vypadalo jako pasparta. Popisuji to krkolomně, ale nevypadalo to ve výsledku vůbec špatně.

Teď ten kámen úrazu - obrázek se každou chvíli posune, takže většinu času koukáme na křivý obrázek v jemném rámečku. Ano, tak to prostě je, tohle vyprávění nemá žádnou pointu, jen zachycuje realitu bez přikrášlování. Tak se podívejte na ten obrázek, ať z tohoto čtení aspoň něco máte:

(pozn.: Než jsem stačila vyfotit v podobě, která mě k textu inspirovala, manžel obraz narovnal. Zrada!)

text od Medy:

Obraz nakřivo

Vztahová inteligence holek na vysoké na tom není zrovna nejlíp, často je to jejich první exkurze mimo domov. (Kde se toho o vztazích obvykle moc nedozví, o to méně, jsou-li z neúplné rodiny.) Jí bylo teprve dvaadvacet a pořád měla potřebu mluvit o nedokonalostech toho druhého. Jako by sama nebyla dost obraz nakřivo. 

Tehdy byla se svým mužem ještě krátce, seděli ten večer v přítmí kavárny a ona mu vysvětlovala (nikoliv vyčítala), co jí vadí a jak se cítí nepříjemně, když dělá to a to. A jak mu to říká, protože jí na jejich vztahu záleží a nejedná se tudíž o žádnou buzeraci. Bývala terapeutická, nejen proto, že studovala psychologii, ale hlavně proto, že měla velké ambice nenechat svůj první vztah ovládat pocity. Všechno vyslechl. Ale neřekl nic. Jako obvykle. Mlčel dlouho. Pravděpodobně toužil po konci tohoto tématu. Vždy byl naprosto imunní k jejím citovým výlevům a tak se k sobě dokonale hodili. 

"Co si o tom myslíš?" nedala se, "určitě je taky něco, co ti na mně vadí." Ženy mají zvláštní sebemrskačské sklony. Dlouho přemýšlel. Najednou jeho tvář na okamžik vypadala, že na něco přišel. Pak se další drahnou chvíli zdráhal kritiku na její osobu vyslovit. Konečně se osmělil a řekl s naprosto vážným výrazem:

"Víš, vadí mi, když mluvíš u filmu."

A ona v tu chvíli věděla, že s tímhle chlapem bude mít sladký život. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Být sám sobě otázkou.