Téma 75: Když nemůžeš, tak přidej!

text od lisarah:

„Když nemůžeš, tak přidej!“

Crrr.

Budík. Jsou tři hodiny ráno. Kdo by si nařizoval buzení na tuto hodinu? Žena, co je týden po porodu, dítě jí zatím nepřibírá, a tak ho má budit na jídlo.

Vstát, dojít do kuchyně, vyndat lahvičku ze sterilizátoru, přelít do ní vodu z termosky, zkusit teplotu vody, přihřát v mikrovlnce, tak na deset vteřin, otevřít skříňku, vytáhnout krabici s umělým mlíkem, otevřít ji, umělohmotnou odměrkou odměřit potřebný počet zarovnaných dávek, nasypat je do lahvičky s vodou, přidat do toho osm kapek espumisanu, ještě že existuje, to je záchrana, zašroubovat lahvičku, dát na ní víčko, protřepat lahvičku, aby se voda se sušinou smíchala. Vrátit se do ložnice, probudit dítě, jak se vrtí, vrčí, mládě krásné. Dát miminu lahvičku do pusinky, lačně saje. Přidržovat lahvičku, vzít dítě do náruče, ááá zase se spustil monitor dechu, rychle přiskočit k postýlce a vypnout ho. Vzít dítě do náruče, položit ho na rameno, čekat na odříhnutí. Vstát, přejít z ložnice do dětského pokoje, přebalit dítě. Vrátit se do dětského pokoje, položit dítě do postýlky, zapnout monitor, dojít do kuchyně vypláchnout lahvičku. Vrátit se do ložnice, zjistit, že se dítě poblinkalo. Vzít dítě z postýlky, ááá zase!, přiskočit a vypnout, odejít do dětského, převléct dítě. Hm, a znovu ho přebalit. Vrátit se do ložnice, položit dítě, zapnout monitor, lehnout si, nastavit budíka na šestou, to je už za hodinu a půl! Vstát a jít se podívat, jestli se malému nesvezla čepička či snad rukavičky. Dvacet minut se dívat na ten miniobličejíček. Jít si konečně lehnout.

Tohle prožíváte první měsíce, když máte pohodové, spavé, nebrečící dítě. Říkáte všem, jak je to super, že si nemůžete stěžovat, naopak. Žijete v oparu únavy, ale hlavně v oparu štěstí.

Proto se rozhodnete pořídit si brzy druhé dítě.

A pak třetí.

text od Medy:

Když nemůžeš, tak přidej

"Když nemůžeš, tak přidej." 

Co když to neznamená jen běžet rychleji?

Co když to znamená - "když nemůžeš, tak přidej...

... trochu fantazie

... trochu snů

... trochu odvahy

... trochu úsměvů

... trochu píle

... trochu lenosti

... trochu radosti ze života?

Co když to znamená, že když přidáte, ale máte špatnou mapu, dostanete se jen rychleji na nesprávné místo?

Pořád jsem kroužila na dráze a ve finiši se vždycky divila, že jsem zase na startu.

Když jsem se snažila zrychlit, doběhla jsem vždycky jen rychleji na stejné místo - na start.

Pak jsem sebrala odvahu a dráhu opustila.

Připustila jsem, že nemusím pořád o něčem přemýšlet, pořád o něco usilovat, že někdy bohatě stačí jen být.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: Co nebolí, to neroste

Téma 74: V životě litujeme spíš toho, co jsme neudělali

text od Medy:

V životě litujeme spíš toho, co jsme neudělali

Můj osud si mě našel. Ať na to věříte nebo ne, jsou chvíle, kdy si sáhnete na mokré dno svojí duše a objevíte tam - že jste pořád stejní. A pak přijdou ty dny, kdy si na to jen zvykáte. A najednou - je ticho. 

To útěšné ticho. Jako v jeskyni. Slyším jen motorovku v dáli, kohouty a ševelení deště. Není tu signál. Hluboko v horách. Voda v jeskyni stoupá. 

Pořád moknu. Už nemám jediný suchý kus oblečení. Ani boty. Pračky a hlavně sušičky jsou jen ve 

velkých městech. A takové už jsme dlouho nepotkali. Dvacátý den prší. 

V každé té mokré chvíli je kus vaší minulosti. Každá kapka na vás dopadá, až jste úplně promáčení a neuděláte s tím vůbec nic. Není kam utéct, není kde se schovat. Přes sebou. A duše schne velmi dlouho. Ale to už asi víte.

Možná jen do té jeskyně, kde hladina je stále výš a výš, až už máte vodu po pás. Jdete dál a dál. Voda je ledová. Trochu se bojíte, ale pocit vzrušení je mnohem silnější než strach. A věříte, že najdete cestu ven. Věříte, že se neztratíte.

Když zase spatříte denní světlo, jste bohatší. Bohatší o vědomí, že samota znamená jen tolik ticha, kolik dokážete unést a jeskyně pojme jen tolik vody, dokud se celá nezatopí. Že jít dál je povinnost, ne výsada. 

A proto vím, že své cesty nikdy nezalituji.

text od lisarah:

V životě litujeme spíš toho, co jsme neudělali

Lituji, že jsem se nenaučila pořádně anglicky. (no dobrá, aspoň trochu)

Lituji, že jsem na střední nepřečetla více knih z povinné četby. (to už prostě nikdy nedohoním)

Lituji, že jsem nechtěla nosit sukně, protože jsem si připadala tlustá. (no, nebyla jsem!)

Lituji, že jsem se P. nikdy nedokázala omluvit.

Lituji, že jsem nevěřila ve své sny a nepracovala na jejich uskutečnění.

Lituji, že jsem nedokázala zjistit, co chci studovat. (a tak šla na ekonomku - kde to nebylo špatný, bavilo mě to - ale jaksi se tím nechci živit)

Lituji, že jsem víc necestovala. (stačila by Evropa - vidět tak Benátky, Vídeň, navštívit levandulovou Provence, odpočinout si ve Florencii, poznat rozpálené Španělsko...)

Lituji spousty věcí, díky kterým jsem toho mohla zažít víc, být lepší. Ale víte co, je mi to vlastně fuk. Protože mám to hlavní - spokojenou rodinu, zdraví všech a snad i čas ještě něco z toho seznamu odškrtnout. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Když nemůžeš, tak přidej!

Téma 73: Snídaně na balkoně

text od lisarah:

Snídaně na balkóně

„A co třeba tyhle?“ ukázala jsem na kout, kde byl dřevěný stolek a židle tmavě hnědé barvy. Působilo to hezky.

„Lenko, to snad nemyslíš vážně! Se podívej, jaká je to rachotina. Toho se jen dotkneš a hned se to rozpadne. Natož když si na to TY sedneš.“

Mám půl roku po porodu, tak holt mám ještě zadek. To je normální! Naštval mě. Rozhodnu se mlčet. On to samozřejmě ani nezaregistruje. Naštěstí se ozve Amálka a tím mě přivede na jiné myšlenky. Vytahuji z přebalovací tašky učící hrníček s obrázkem medvídka Pú a vkládám ho do těch nejroztomilejších ručiček, které se po něm z kočárku sápou.

Muž si nakonec poznamená čísla plastových bílých židliček, které vybral a dole vyzvedne ze skladu. Ty bílé plastové židličky se mi absolutně nelíbí, ale o mne tu nejde. Koho zajímá moje představa sezení na balkóně u dřevěného stolu a židlí, chtěla bych si tam připadat jako na chalupě, jako v lese, jako v dětství. Ale to není moderní, zato bílá a plast frčí.

„Tak jedem, ať tu nestrávíme celý den, musím ještě vyřešit jeden kšeft.“ Takže jedeme.

****

Konec května, krásný den už od rána. Muž už odešel do kanclu, Amálka usnula po krmení - ideální čas pro první balkonový ráno. Vezmu chůvičku, hrníček s vychladlou kávou, suchou housku, a jdu. Usedám do bílé plastové židličky, natahuji nohy, zavírám oči a nechávám se hladit paprsky od sluníčka. Takhle to přece být nemělo - honit se za kšefty, hádat se spolu, dítě pořád uvřískaný..takhle ne.

****

„Lenko, na co si tu hraješ?“

„Mami, my snídáme,“ odpoví Lenka mamince a ukáže přitom na tři hadrové panenky a dvě plastové barbíny, které jsou usazeny do kruhu.

„Lenko, a co je tohle?“
„To je, mami, přece slunce.“

„Slunce u snídaně?“

„Jo, bez něj to přece nejde.“

text od Medy:

Snídaně na balkóně

Snídaně na balkóně

Snídaně na letišti

Snídaně na vrakáči

Snídaně za deště

Snídaně v blátě

Snídaně ve vinici

Snídaně s černou kávou

Snídaně s Tebou

Proč já dříve nesnídala?

Snídaně v Cadaques?

Snídaně na Gold Coastu?

Snídaně v Brně?

Snídaně v Praze?

Snídaně šampiónů?

Snídaně u Tiffanyho?

To byly jiné snídaně

Protože tehdy jsem ještě neznala

Pravý význam

Slova

Snídaně

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: V životě litujeme spíš toho, co jsme neudělali.

Téma 72: Ráj

text od Medy:

Surfers' paradise 

Když něco chceš, máš to mít. Když jsi tvrdohlavý, neústupný a vytrvalý. Dojdeš si občas i pro něco, co jsi vlastně nechtěl. Dostáhl jsi svého a zjistil jsi, že takhle nevypadá láska? A to ani, když jste na jednom z nejkrásnějších míst na světě. A to ani, když se společně brodíte pískem sněhobílé pláže při zapadajícím slunci. To je paradox, co? To se divíš, že? A co jsi vlastně čekal?

Co bylo, bylo. Je načase přestat se babrat v minulosti a začít žít. Už si zažil, co je to být zamilovaný. Víš, jak to má vypadat. Víš, jak se máš cítit. Opravdu to vypadá takhle? Really? Proč si prostě nepřiznáš, že už jsi pořádně dlouho ten pocit necítil.

Upřímně, nesváděj na externí okolnosti to, že nedokážeš napsat nic velkého. Je to prostě tak, umíš jen povídky. Jen s těmi jsi spokojený. Jakž takž. Je to trochu úsměvná analogie k tvému partnerskému životu, že? Tvoje poslední vztahy, řekněme za cca 5 let, byly všechny short-term job. Takové celkem vyextrahované, ale přece jenom dost krátké povídky.

Kámo, řeknu ti to asi takhle: "If you´re strong enough to let it in, you´re strong enough to let it go."

Backpackers' paradise
Počkej, mně je zima
Nedělej to, netul se ke mně, když cítím tvoje teplý tělo, tak... neměl jsem sex půl roku, udělal bych se do deseti vteřin
Come on, tenhle pokoj je plnej lidí... a jestli do deseti vteřin, tak doufám, že jsi trénovanej, jsem v plodným věku, což je dobrý pro mě, blbý pro tebe
Já bych s tebou klidně dítě měl
Vždyť mě vůbec neznáš
Ale mám pocit, že jo
Jsi blázen, fakt.

text od lisarah:

Ráj?

Myslela si, že když se ve dvaceti vdá, vyhraje nad svým osudem. Nebude muset žít u své příšerné matky, nebude muset sdílet pokoj se starší sestrou, vynikne nad kamarádkami, které se nevzmůžou ani na to, aby s někým bydlely, natož aby je dotlačily k oltáři.

Těšila se, až si nakoupí talíře s červenými puntíky a broušené skleničky na víno, až si vybere povlečení a záclony dle svého vkusu. Vymaluje byt pastelovými barvami, pořídí si velkou koženou sedačku.

Svatba byla velká sláva. Tři družičky sladěné do vínové barvy, šedesát dva hostů. Sluníčko svítilo, ženichovi to slušelo. A co teprve nevěstě!

Co se chvíli jeví jako ráj, může být později peklo.

Líbánky se propadly do minulosti, nastoupila šedá realita všednosti. Začala se nudit. Holky ji už nezvaly na párty, protože předpokládaly, že chce trávit večery s manželem. Ten zase začal mluvit podezřele často o miminech. Skleničky se rozbily, barvy na zdi vybledly, naopak se zvýraznil obrys prstýnku na prstu. Asi aby jí připomínal, co si to způsobila. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Snídaně na balkóně.

Téma 71: Pralinky

Text od lisarah:

Pralinky

Měla ráda pralinky. A on to věděl. Sváděl ji jimi. Alespoň jednou týdně (náhodně vybraný den bez významu, nikdy neodhadla, kdy to bude) jí je kupoval. Přinesl je večer domů. Hned to poznala na jeho úsměvu. Nedokázal skrýt těšení na její přivřené oči při rozpouštění pralinky v ústech. Vždy jich koupil pět (dvě pro ni, dvě pro něj, jedna pro oba). Milovala tu zlatou krabičku převázanou hnědou semišovou stužkou. Bylo to jako by jí předával poklad.

Svým způsobem to tak i bylo, byl to drahocenný okamžik jejich společného soužití.

On si myslel, že jí pralinky, protože jí tak moc chutnají. Ona se ale hlavně těšila na překvapení, jakou podobu budou mít. Bavilo ji jíst hlavu Kleopatry, čtyřlístek či loďku.

Byli spolu dva roky, tři měsíce, osm dní, šest hodin a pětadvacet minut, když otevřela krabičku, ve které byly pralinky ve tvaru srdce, prstenu, otazníku a dvě kolečka s nápisy - ANO, NE. Překvapeně na něj pohlédla, nečekala to. Pak se usmála, přivřela oči a položila si na jazyk pralinku ANO.

Text od Medy:

Šifra pro milého

Půčený vlněný svetr ten už pomatuje
Rozbitý talíř
Asi mi vypadla po cestě z auta
Lost shoe
I kdyby na chleba nebylo - Salvation army
Náš van uprostřed hor
Kolem vůně borovic a síry
YC578 náš kód na bathroom v kempu

Je mírně pod nulou
Salvation army znovu
Oblečeme se
Už je zima

Vaříme v autě v posteli

Přimrzly mi plavky k lavičce
Obalený chleba ve vajíčku
Salvation army potřetí
Tam nakoupíme
Evča si koupila šaty
Levně
I botu

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Ráj.