Lisarah,
to bylo zase dojmů a prožitků za uplynulých pár dní!
Vždycky jsem si myslela, že lásce nás naučili ruští klasikové (nebo jsem si to někde přečetla?) Ale po dnešním Idiotovi (a nedávných Karamazových) to mám možná trochu jinak. Minimálně o Dostojevském už si to nemyslím. Naučil nás tolika jiným věcem, ale ne lásce.
Děkuji za půjčenou knihu. Za dvě cesty do práce je skoro přečtená. Na Balabána už jsem dlouho nezavzpomínala a ta vulgární živočišnost jeho postav mi připomněla cosi důležitého, na co bych nerada zapomněla. Dialogy působí skutečně. Myslíš, že takoví lidé doopravdy někde jsou?
Nemám ráda, když mužům klapou boty. Napsala jsem to už před lety a nic se na tom od té doby nezměnilo. Řekla by sis možná: Proč? Až nějakého takového muže potkáš a bude to uprostřed chodeb supermoderního korporátního organického komplexu multifunkčních budov, ten dráždivý zvuk naleštěných střevíců dostane úplně jiný rozměr.
Sedí matka, otec, dcera uprostřed čínské restaurace. Říkám tomu restaurace, i když tohle naše žižkovské zařízení nemá s restaurací nic společného. Dceři jsou čtyři. Matka jí objedná smažené rolky a rýži s chilli omáčkou. Matka projíždí facebook. Otec staví vesnici, verbuje vojáky a strategicky rozmisťuje své jednotky. Dcera se ptá: „Na co se díváš?“ Odpověď nedostane.
Dnes ráno jsem dočetla povídku o sebelásce, zachytila se mi v paměti tahle myšlenka: „Proč když je mít se rád a mít rád své tělo ta nejdůležitější lekce, nikdy nikdo nás tomu neučil?“
Tělo mám bolavé a plné modřin z toho skokánku, který jsem ve tmě přehlédla. Ale to nevadí, drží pohromadě, pořád umí sjet kopec a podrží mě pokaždé, když potřebuju. Mám ho ráda. Mé tělo je mé útočiště (to taky někde zaznělo, že?).
Dopis je potrhaný jako svačinový papír, vím. Psala jsem ho celý týden. A teď je čas ho odeslat.
Díky včerejší návštěvě u vás se i do mých dnů pomalu vpíjí Vánoce.
M
