Téma 74: V životě litujeme spíš toho, co jsme neudělali

text od Medy:

V životě litujeme spíš toho, co jsme neudělali

Můj osud si mě našel. Ať na to věříte nebo ne, jsou chvíle, kdy si sáhnete na mokré dno svojí duše a objevíte tam - že jste pořád stejní. A pak přijdou ty dny, kdy si na to jen zvykáte. A najednou - je ticho. 

To útěšné ticho. Jako v jeskyni. Slyším jen motorovku v dáli, kohouty a ševelení deště. Není tu signál. Hluboko v horách. Voda v jeskyni stoupá. 

Pořád moknu. Už nemám jediný suchý kus oblečení. Ani boty. Pračky a hlavně sušičky jsou jen ve 

velkých městech. A takové už jsme dlouho nepotkali. Dvacátý den prší. 

V každé té mokré chvíli je kus vaší minulosti. Každá kapka na vás dopadá, až jste úplně promáčení a neuděláte s tím vůbec nic. Není kam utéct, není kde se schovat. Přes sebou. A duše schne velmi dlouho. Ale to už asi víte.

Možná jen do té jeskyně, kde hladina je stále výš a výš, až už máte vodu po pás. Jdete dál a dál. Voda je ledová. Trochu se bojíte, ale pocit vzrušení je mnohem silnější než strach. A věříte, že najdete cestu ven. Věříte, že se neztratíte.

Když zase spatříte denní světlo, jste bohatší. Bohatší o vědomí, že samota znamená jen tolik ticha, kolik dokážete unést a jeskyně pojme jen tolik vody, dokud se celá nezatopí. Že jít dál je povinnost, ne výsada. 

A proto vím, že své cesty nikdy nezalituji.

text od lisarah:

V životě litujeme spíš toho, co jsme neudělali

Lituji, že jsem se nenaučila pořádně anglicky. (no dobrá, aspoň trochu)

Lituji, že jsem na střední nepřečetla více knih z povinné četby. (to už prostě nikdy nedohoním)

Lituji, že jsem nechtěla nosit sukně, protože jsem si připadala tlustá. (no, nebyla jsem!)

Lituji, že jsem se P. nikdy nedokázala omluvit.

Lituji, že jsem nevěřila ve své sny a nepracovala na jejich uskutečnění.

Lituji, že jsem nedokázala zjistit, co chci studovat. (a tak šla na ekonomku - kde to nebylo špatný, bavilo mě to - ale jaksi se tím nechci živit)

Lituji, že jsem víc necestovala. (stačila by Evropa - vidět tak Benátky, Vídeň, navštívit levandulovou Provence, odpočinout si ve Florencii, poznat rozpálené Španělsko...)

Lituji spousty věcí, díky kterým jsem toho mohla zažít víc, být lepší. Ale víte co, je mi to vlastně fuk. Protože mám to hlavní - spokojenou rodinu, zdraví všech a snad i čas ještě něco z toho seznamu odškrtnout. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Když nemůžeš, tak přidej!

Téma 73: Snídaně na balkoně

text od lisarah:

Snídaně na balkóně

„A co třeba tyhle?“ ukázala jsem na kout, kde byl dřevěný stolek a židle tmavě hnědé barvy. Působilo to hezky.

„Lenko, to snad nemyslíš vážně! Se podívej, jaká je to rachotina. Toho se jen dotkneš a hned se to rozpadne. Natož když si na to TY sedneš.“

Mám půl roku po porodu, tak holt mám ještě zadek. To je normální! Naštval mě. Rozhodnu se mlčet. On to samozřejmě ani nezaregistruje. Naštěstí se ozve Amálka a tím mě přivede na jiné myšlenky. Vytahuji z přebalovací tašky učící hrníček s obrázkem medvídka Pú a vkládám ho do těch nejroztomilejších ručiček, které se po něm z kočárku sápou.

Muž si nakonec poznamená čísla plastových bílých židliček, které vybral a dole vyzvedne ze skladu. Ty bílé plastové židličky se mi absolutně nelíbí, ale o mne tu nejde. Koho zajímá moje představa sezení na balkóně u dřevěného stolu a židlí, chtěla bych si tam připadat jako na chalupě, jako v lese, jako v dětství. Ale to není moderní, zato bílá a plast frčí.

„Tak jedem, ať tu nestrávíme celý den, musím ještě vyřešit jeden kšeft.“ Takže jedeme.

****

Konec května, krásný den už od rána. Muž už odešel do kanclu, Amálka usnula po krmení - ideální čas pro první balkonový ráno. Vezmu chůvičku, hrníček s vychladlou kávou, suchou housku, a jdu. Usedám do bílé plastové židličky, natahuji nohy, zavírám oči a nechávám se hladit paprsky od sluníčka. Takhle to přece být nemělo - honit se za kšefty, hádat se spolu, dítě pořád uvřískaný..takhle ne.

****

„Lenko, na co si tu hraješ?“

„Mami, my snídáme,“ odpoví Lenka mamince a ukáže přitom na tři hadrové panenky a dvě plastové barbíny, které jsou usazeny do kruhu.

„Lenko, a co je tohle?“
„To je, mami, přece slunce.“

„Slunce u snídaně?“

„Jo, bez něj to přece nejde.“

text od Medy:

Snídaně na balkóně

Snídaně na balkóně

Snídaně na letišti

Snídaně na vrakáči

Snídaně za deště

Snídaně v blátě

Snídaně ve vinici

Snídaně s černou kávou

Snídaně s Tebou

Proč já dříve nesnídala?

Snídaně v Cadaques?

Snídaně na Gold Coastu?

Snídaně v Brně?

Snídaně v Praze?

Snídaně šampiónů?

Snídaně u Tiffanyho?

To byly jiné snídaně

Protože tehdy jsem ještě neznala

Pravý význam

Slova

Snídaně

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: V životě litujeme spíš toho, co jsme neudělali.

Téma 72: Ráj

text od Medy:

Surfers' paradise 

Když něco chceš, máš to mít. Když jsi tvrdohlavý, neústupný a vytrvalý. Dojdeš si občas i pro něco, co jsi vlastně nechtěl. Dostáhl jsi svého a zjistil jsi, že takhle nevypadá láska? A to ani, když jste na jednom z nejkrásnějších míst na světě. A to ani, když se společně brodíte pískem sněhobílé pláže při zapadajícím slunci. To je paradox, co? To se divíš, že? A co jsi vlastně čekal?

Co bylo, bylo. Je načase přestat se babrat v minulosti a začít žít. Už si zažil, co je to být zamilovaný. Víš, jak to má vypadat. Víš, jak se máš cítit. Opravdu to vypadá takhle? Really? Proč si prostě nepřiznáš, že už jsi pořádně dlouho ten pocit necítil.

Upřímně, nesváděj na externí okolnosti to, že nedokážeš napsat nic velkého. Je to prostě tak, umíš jen povídky. Jen s těmi jsi spokojený. Jakž takž. Je to trochu úsměvná analogie k tvému partnerskému životu, že? Tvoje poslední vztahy, řekněme za cca 5 let, byly všechny short-term job. Takové celkem vyextrahované, ale přece jenom dost krátké povídky.

Kámo, řeknu ti to asi takhle: "If you´re strong enough to let it in, you´re strong enough to let it go."

Backpackers' paradise
Počkej, mně je zima
Nedělej to, netul se ke mně, když cítím tvoje teplý tělo, tak... neměl jsem sex půl roku, udělal bych se do deseti vteřin
Come on, tenhle pokoj je plnej lidí... a jestli do deseti vteřin, tak doufám, že jsi trénovanej, jsem v plodným věku, což je dobrý pro mě, blbý pro tebe
Já bych s tebou klidně dítě měl
Vždyť mě vůbec neznáš
Ale mám pocit, že jo
Jsi blázen, fakt.

text od lisarah:

Ráj?

Myslela si, že když se ve dvaceti vdá, vyhraje nad svým osudem. Nebude muset žít u své příšerné matky, nebude muset sdílet pokoj se starší sestrou, vynikne nad kamarádkami, které se nevzmůžou ani na to, aby s někým bydlely, natož aby je dotlačily k oltáři.

Těšila se, až si nakoupí talíře s červenými puntíky a broušené skleničky na víno, až si vybere povlečení a záclony dle svého vkusu. Vymaluje byt pastelovými barvami, pořídí si velkou koženou sedačku.

Svatba byla velká sláva. Tři družičky sladěné do vínové barvy, šedesát dva hostů. Sluníčko svítilo, ženichovi to slušelo. A co teprve nevěstě!

Co se chvíli jeví jako ráj, může být později peklo.

Líbánky se propadly do minulosti, nastoupila šedá realita všednosti. Začala se nudit. Holky ji už nezvaly na párty, protože předpokládaly, že chce trávit večery s manželem. Ten zase začal mluvit podezřele často o miminech. Skleničky se rozbily, barvy na zdi vybledly, naopak se zvýraznil obrys prstýnku na prstu. Asi aby jí připomínal, co si to způsobila. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Snídaně na balkóně.

Téma 71: Pralinky

Text od lisarah:

Pralinky

Měla ráda pralinky. A on to věděl. Sváděl ji jimi. Alespoň jednou týdně (náhodně vybraný den bez významu, nikdy neodhadla, kdy to bude) jí je kupoval. Přinesl je večer domů. Hned to poznala na jeho úsměvu. Nedokázal skrýt těšení na její přivřené oči při rozpouštění pralinky v ústech. Vždy jich koupil pět (dvě pro ni, dvě pro něj, jedna pro oba). Milovala tu zlatou krabičku převázanou hnědou semišovou stužkou. Bylo to jako by jí předával poklad.

Svým způsobem to tak i bylo, byl to drahocenný okamžik jejich společného soužití.

On si myslel, že jí pralinky, protože jí tak moc chutnají. Ona se ale hlavně těšila na překvapení, jakou podobu budou mít. Bavilo ji jíst hlavu Kleopatry, čtyřlístek či loďku.

Byli spolu dva roky, tři měsíce, osm dní, šest hodin a pětadvacet minut, když otevřela krabičku, ve které byly pralinky ve tvaru srdce, prstenu, otazníku a dvě kolečka s nápisy - ANO, NE. Překvapeně na něj pohlédla, nečekala to. Pak se usmála, přivřela oči a položila si na jazyk pralinku ANO.

Text od Medy:

Šifra pro milého

Půčený vlněný svetr ten už pomatuje
Rozbitý talíř
Asi mi vypadla po cestě z auta
Lost shoe
I kdyby na chleba nebylo - Salvation army
Náš van uprostřed hor
Kolem vůně borovic a síry
YC578 náš kód na bathroom v kempu

Je mírně pod nulou
Salvation army znovu
Oblečeme se
Už je zima

Vaříme v autě v posteli

Přimrzly mi plavky k lavičce
Obalený chleba ve vajíčku
Salvation army potřetí
Tam nakoupíme
Evča si koupila šaty
Levně
I botu

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Ráj.

Téma 70: Moje tělo je jako vězení...

Moje tělo je jako vězení, které mi brání tančit s těmi, které miluji. Avšak moje mysl má klíč. P. Gabriel

text od Medy:

Tělo jako vězení

Některé věci nám způsobují nepříjemné pocity. Nutně ne ve smyslu negativních, mám namysli třeba, když se stydíme, váháme, jsme nejistí, nedočkaví, nervózní, zmatení... A takovým pocitům se obvykle snažíme vyhýbat. Ba dokonce předcházet! Ale co když:

- to má druhá strana stejně? (Když kolem sebe při zápasech MMA bojovníci jen tančí a nikdo se k ničemu nemá, přestane to po nějaké době rozhodčího bavit. Ale co když rozhodčí chybí?)

- tak o něco přicházíme? (O radost, o lásku, o budoucnost?) 

- se celý život necháváme paralyzovat svým strachem a vlastně nežijeme? (Vždy je lepší věřit, že to dokážeme, a mýlit se, než nevěřit, že to dokážeme, a mít pravdu.FC)

- se budeme pořád něčemu vyhýbat, až už jednou nepřijde příležitost zachovat se jinak? 

Budu vám teď vyprávět příběh. Nezáleží na tom, jestli se stal. A jestli se stal, nezáleží na tom, jestli se stal mně. A jestli se stal mně, nezáleží na tom, kdy se stal. A jestli se stal kdysi dávno, nezáleží na tom, že se stal. Protože se stal kdysi dávno. Zkrátka minulost nezměníme, the point is - uděláme to příště JINAK? A bude vůbec nějaké příště?

Je pryč. Odjela. Její přítomnost pro něj byla tím nejbolestnějším připomenutím, jak se jeho život vždycky rozpadal na dva neustále soupeřící tábory - hlavu a city. Zraňoval sám sebe tím, že se pokoušel srdce umlčet, v domnění, že se tak ochrání před špatnými rozhodnutími. Tahle životní strategie mu ale nepřinesla valné výsledky. Bylo mu pětatřicet, nikam nepatřil, nic nevybudoval, byl nesebevědomý, cítil se unavený a nemocný. A taky ukřivděný, naštvaný na život, že mu pořád nedává to, na co si myslel, že má právo. Když si včera přečetl, že život nás posílá na dno proto, že nám tam něco spadlo (obvykle sebedůvěra, sebeúcta a sebevědomí FC), skoro se z té informace rozbrečel vzteky. 

Kdyby to jenom uměl, tak rád by ji objal a hladil ve vlasech. Ale cítil se v její přítomnosti strašně nesvůj. V dětství se naučil pocity nahrazovat myšlením a taky být ve střehu. Nikoho si k sobě nepustit. Zároveň jako by v jeho mozku časem zakrněla ta část, která je zodpovědná za dávání a přijímání něhy.

Jeho tělo je jako vězení, které mu brání tančit s těmi, které miluje. Avšak jeho mysl má klíč. Tak proč mu ho nechce dát?

One year ago

Viděli jsme se poprvé, leželi jsme vedle sebe, nespali jsme spolu. Kolem probíjela elektřina jako po zásahu blesku. Dost nešikovně se pokoušel dostat do mých kalhotek. Přece se s ním nevyspím hned napoprvé, co by si o mně pomyslel, říkala jsem si. Chtěla jsem, to jo. Ale neodvážila jsem se. Až se příště potkáme... 

Viděli jsme se podruhé. Všechno bylo mnohem snazší. Byli jsme opilí. Spali jsme spolu ve vířivce, pak ve sprše, pak v posteli, pak na terase, pak na zahradě... (sousedi nezdáli se být doma)

One year later

Viděli jsme se potřetí. Po roce. A byli jsme zase na začátku. Měl svou ruku za mým ramenem, ale chyběly ještě tak 2 centimetry, aby se naše těla dotkla. Neudělala jsem to. Zůstala jsem sedět rovně. Neohnula se. Nepoklesla jsem v kolenou. Nedala se tak lehko. Ublížil mi, tehdy. Chtěla jsem, to jo. Ale neodvážila jsem se. Až se příště potkáme...

A pak mi to došlo, jednou jsem ho odmítla, on už to znovu nezkusí. Můžu mu pořád dokola opakovat, že ho chci, ale on už tomu neuvěří... Cítila jsem se hrozně.

Moje tělo je jako vězení, které mi brání tančit s těmi, které miluji. Avšak moje mysl má klíč. Tak proč mi ho nechce dát?

text od lisarah:

(Ne)tančím

Tak ráda bych se k nim přidala. Jenže to nejde. Ztrapnila bych se. Neumím se vlnit a nenuceně pohybovat jako ostatní. Závidím Jitce, Káje a Mirce, že ony poslouchají hudbu a je to. Všichni kluci na ně koukají, jsou středobodem vesmíru, vše okolo nich září. A já? Sedím na barové židličce, piju už třetí beton a nikdo se na mě nekouká. Není taky důvod, proč by to někdo dělal.

Ale ne! Kája se odpojuje z tanečního vesmíru a jde mě zatahat teatrálně za ruku. „No tak, Petro, pojď aspoň na tuhle písničku!“ Proč to pořád a pořád zkoušejí?  Zavrtím hlavou, na řeč se nevzmůžu, ucucnu ze skleničky. Kája ještě dvakrát zatahá, třikrát promluví, a pak odtančí zpět na parket, tam, kam bezpochyby patří.

Nebyla mi dána do vínku tahle lehkost bytí, která se tak krásně projevuje v tanci. Neumím přijít do školy nenaučená, neumím zahodit za hlavu trojku z diktátu. Jsem zodpovědná, pilná, hodná...tak moc, že mě to svazuje v pohybu. Neumím letět volně nocí, neumím se lehce smát.

Naštěstí mám jak uniknout. Kreslím. Moje ruka je to jediné, co v sobě trochu toho živočišného bytí má. Rovné tahy, tenké čáry, vlnky. Tady, tady na papíře, tančit umím. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Pralinky.