Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been
Dnes jsme zcela
omylem navštívili Book sale, ke kterému nás nasměrovala cedule už od hlavní
cesty, už už to vypadalo beznadějně - jelo se ještě zhruba další kilometr a
odbočovalo se na dalších minimálně třech křižovatkách. Nicméně vše bylo skvěle
značené, takže jsme to bezpečně našli. Organizována Rotary klubem, otevřela se
před námi záhy nevídaná podívaná - plná místnost (o velikosti sálu kulturního
domu v provinčním městě) krabic od banánů vrchovatě naplněných knihami všeho
druhu. Moje srdce plesalo. Strávili jsme tam dobrou hodinu, přestože jsme měli
v autě dosti objemný nákup (včetně čerstvého masa, jogurtů, zeleniny, zmrzliny)
a venku bylo léto v plném proudu. Nakonec jsme se umírnili a vybrali jen pár
knih, z nichž za zmínku stojí A short history of New Zealand a Southern Vintage
z dílny Asociace spisovatelů jižního ostrova něco sborník místních spisovatelů
s básněmi a příhodami ze života jižanů, kterým slunce vypaluje mapy na tričkách,
a králíci sežerou všechno zelené, to stihne vyrůst málokdy do výšky kolen (dle
statistik místního muzea deset králíků sežere tolik, co jedna ovce).
Když jsme
platili, posunul si postarší pán velmi zachovalého vzhledu své dioptrické brýle
níže na nos a důkladně prozkoumal námi pořízené tituly. "Hmmm are you from
New Zealand?" Už jsem slyšela mého muže, jak říká: "Kéž by." A
mně tahle otázka vždycky nejvíc zalichotí, protože mě naplní nadějí, že se mi
možná konečně podařilo odbourat můj slovanský akcent. "Nene, jsme tu na
prázdninách."
"A odkud
jste?"
" Z České
republiky." Načež se pán i jeho žena, mimochodem velice mondénní, na svůj
věk svěže vypadající, dáma s výraznou ale příjemnou barvou rtěnky v oversize
svetru a upnutých džínách, jali vyprávět, jak mají rádi Českou republiku a
nejvíc Český Krumlov, v duchu jsem si pomyslela, proboha tam snad moji rodiče
ani nebyli a pro ně, pokročilé šedesátníky, je přes dvacet tisíc kilometrů
nejspíš jako jet navštívit přátele na sousední farmě. Pak se ptali, jak se nám
líbí Nový Zéland a my se rozplývali nad vší místní krásou, načež chválili české
lidi, jací jsou milí a pracovití, my na oplátku opěvovali Zealanders, jací jsou
laskaví, usměvaví a vždy v dobré náladě.
"Jak vy to
děláte?" zeptala jsem se.
"Víte, my
jsme prostě relaxed." Až doma mě
napadlo, jak mi to všechno pomalu do sebe zapadá, jak mi tento pán zase odkryl
zlomek prapůvodu té pověstné nekonečné dobrosrdečnosti a radosti ze života, té
šťastné zélandské povahy. Umí odpočívat (stejně jako tvrdě pracovat). O
víkendech je vidíte na čtyřkolkách obhlížet jejich panství a jindy zas na člunu
brázdit jezero a grilovat s přáteli.
A víte, co mi
ještě napovědělo, co mi připomnělo, jak moc jiní lidé tady žijí a jak lépe si
umí vážit, že žijí? Tenhle nápis (pod fotkou smějícího se padesátníka, jak jsem
se dočetla níže, manžela, otce, dědečka a skvělého přítele) na kameni na
vrcholu jednoho kopce v Twelve Mile Delta jako památník, jehož znění mi udělalo
doslova díru do srdce: "Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s
been."
text od lisarah:
Jen na chvíli
J.,
zůstáváš se mnou, i když tu nejsi. Přivlastnila
jsem si tě. Vím, že je to jen na chvíli. Musím tě propustit, ať můžeš volně
dýchat. Ať můžu volně dýchat já. Prožili jsme toho spolu tolik dobrého - smích
ve sněhu, spálená kůže na lehátku, opilé řeči nad ránem, bolavé nohy
z pohorek. Prožili jsme toho spolu tolik těžkého - hádka nad rozbitou
vázou, nedůvěra nad mobilem druhého, těžké mlčení nad pizzou, studené slzy v saténovém
povlečení.
Sedm let je dlouhá doba, těžko se
opouští. Ale je načase trhnout se - jeden od druhého. Já jsem tady, a ty? Ty už
jsi dávno pryč. Přeju ti jen to dobré. Přeji to i sobě. Prosím, ať si oba
z těch našich sedmi společných let pamatujeme to důležité, ať to dokážeme
zužitkovat, ať nám to pomůže být v našem dalším životě dobrými lidmi. Je
mi smutno, že už nejsme, ale jsem šťastná, že ty jsi, že já jsem. Milovala jsem
tě.
H.
