Dopis sedmdesátý šestý

Medo,

koukám z okna, venku je slunečno. Je devět ráno a já už mám pocit, že je poledne. Vstávala jsem v šest. Modřinka má ve školce maškarní bál, šla za princeznu, hrozně se těšila. Ouško měl ráno kontrolu a očkování. Dnes je mu šest měsíců. Váží a měří, co Modřinka v roce. Vše tak utíká a já přitom vzpomínám, jak jsem v srpnu ležela na operačním sále a miminko mi vyndávali z bříška. Prostě se dojímám, ale to maminky musí.

Včera jsem byla ve Světozoru na cestovatelské přednášce Ladislava Zibury. Bylo to o jeho letní cestě po Evropě (na podzim z toho napíše svoji čtvrtou knihu). Je to mladý kluk, ročník 92, má svůj humor a myslím, že umí dobře své zážitky s poznáváním zemí a lidí předávat. Tentokrát cestoval stopem a projel Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Švédsko, Řecko, Rumunsko, Srbsko a Albánii. Tedy jestli jsem na něco nezapomněla. Vyprávěl o tom, proč cestuje sám (víc vnímáš samotu, nutí tě to komunikovat s místními; ten druhý tě nestrhává povídáním do minulosti, do Čech; soustředíš se na okolí...). Už poosmé strávil své narozeniny sám v cizině.  Mně se strašně líbil hlavně ten první koncept, kdy chodil pěšky, to podle mne vše ještě víc prožíváš. Pak jezdil na kole. Oboje mu lékaři zakázali, proto ten autostop. Bylo hezké se dvě hodiny procházet odtažitým severem, posedět v albánské kavárně a vidět špinavé řecké ulice.

V srbské české vesnici České selo mají jen dvě ulice - jedna se jmenuje Jan Hus, druhá Václav Havel. No, nevypovídá to o našem národu vše?

Já Ti tu povídám o cestách, když zrovna jsi mezi nimi. Tak snad mi to promineš.

Nebyla bych smutná z toho, že už tu nedokážeš šťastně žít, radovala bych se z toho, že si to dokážeš přiznat a dokážeš a máš tu možnost žít tam, kde Ti bude nejlépe. To je velká svoboda.

Jsem ráda, že se kniha líbila. Já hrozně ráda půjčuji knížky a čekám na reakce. Musím říct, že teď knihy i více kupuji. Říkám si, že to si jednou musí přečíst děti. Je to bláznovství, většina těch knih zapadne, za dvacet let budou nové současné knihy, ale to nevadí, už za tu možnost, že některá z těch mých oblíbených by je taky mohla oslovit, to stojí.

Brzy se uzdrav a těším se na naše třetí setkání, než nás zase rozdělí kontinenty.

Lisarah

Dopis sedmdesátý pátý

Lisarah,

ležím doma s chřipkou. Přečetla jsem včera další od Tebe vypůjčenou knihu. Jedním dechem. A víš, co mi prozradilo, která spisovatelka psala, kterou část? Ne jazyk, ale motivy a zkušenosti autorek – dětské prožívání, hudba, romská problematika. Ten otisk tam je, přesto je to pozoruhodný počin.

Čas. Tady doma běží přerývavě. Už jsem tu měsíc. Prošla jsem už všemi fázemi ponávratového šoku a teď už se jen těším z pokojné nudy. (Obzvláště teď, když moje tempo zpomalila nemoc.)

Doma. To slovo sebou nese zvláštní nostalgii. Ty víš, s jakou něhou popisuju panorama Hradčan, když jsem zrovna ve světě. Teď vyvolává otázku, zda místu, kde už nedokážu žít, můžu stále říkat doma.

Rodina. Další takové. Když jsem ve světě, mám se svou rodinou takřka ideální vztah. Občas je mi líto, že s nimi nesdílím jejich běžný život, ale teď, když ho sdílím, chápu, že už jsem narušitel.

Mé staré Já. Tak hrozně tu bojuju s nějakou mojí historickou osobností, do které se ovšem za nic na světě nechci vrátit. Jen se tu o mě pokouší. Vzorce, místa, vztahy.

Možná proto mám ráda cestování na nová místa, protože s sebou nenesou žádné příběhy, žádnou tíhu minulosti. A proto mám ráda svůj nynější život, protože je mi v něm dobře. Protože se v něm rozplynula všechna moje dětská a pubertální nejistota a můžu být konečně sama sebou.

Jdu otevřít další knihu. Jmenuje se V Evropě a je to krásná pouť duší Evropanů.

A posílám náš domácí úkol.

M

Dopis sedmdesátý čtvrtý

Medo,

je neděle, sedm večer a muž mi právě podal skleničku prosecca. Takhle by věta končila, kdybychom neměli děti. Ale jako dvojrodič musím pokračovat, že k tomu máme puštěnou Sofii První, Disney seriál, první, který očaroval Modřinku, seriál plný kouzlení, šatů, intrik, návykovka pro tříleté holčičky. Má to 78 dílů. Přiznávám ale, že dvacet pět minut klidu je vítaných. Pro úplnost dodám, že Ouško spí a muž má taky skleničku v ruce. Tak za této situace Ti jdu psát.

Včera jsme byli v Alf&Bet na Palmovce na obědě - krupicová kaše, toust za devadesát korun, cappuccino, buchta s povidly a Modřinka si jako třešničku dává slepované srdíčko. Modřinka ráno zavelela, že chce do kavárny, a tak se jelo. Myslím, že v této části výchovy můžeme projevit s mužem spokojenost, ta se nám daří.

V neděli jezdíme tuhle zimu na brunch pravidelně. Dnes to bylo v Republica Coffee na Letné. Musím říct, že ty dvě hodiny plné jídla, chai latte, pohody, dětských knížek a odpočinku si vážně užívám.

Dnes jsem chvilkami odposlouchávala rozhovor dvou slečen u vedlejšího stolu - v téhle kavárně už se mi to stalo poněkolikáté a vždy jsou to takové typické hovory mileniálů (kdo jiný taky do těchto podniků chodí, že). Dnes slečny mluvily o cvičení jógy, o tom, jak mají v práci málo práce, pily mátový čaj a jedly lívance s borůvkovým přelivem. Bezstarostné řešily neexistující problémky.

Bavím se touhle hipsterskou generací, ke které svým způsobem taky patříme. A proto si k večeři právě mažeme chleba od Antonína, který jsme si odpoledne při návratu z kavárny koupili na Štrosu.

Dnes po povrchu, možná proto, že uvnitř se měním a přehodnocuji. Třeba to vyplyne v příštím textu.

Věřím, že je to krásné vidět se s přáteli a rodinou, ale i náročné. Teď to do sebe mohutně nasáváš, což je samozřejmě náročné, na Zélandu z toho ale budeš hodně čerpat, uvidíš.

Sejdeme se brzo? Těším se, až rozvineme a doladíme plány o nové podobě našeho blogu. Stejně je to tak hezký, že už několik let máme tenhle náš společný prostor, na který pravidelně vytváříme svět z vět.

Lisarah

Dopis sedmdesátý třetí

Milá Lisarah,

hlásím se Ti ze své tour, konkrétně někde mezi městy – Praha – Olomouc – Kroměříž – Brno – Jihlava.

Cítím se strašně unavená. Od svého příletu jsem asi neměla jediný den, kdy bych se tak necítila. A to už to zítra bude 14 dní. Jedu ve vlaku směrem na Vysočinu a krajina se proměňuje od sněhových závějí po jarní nazelenalé kopečky kolem Třebíče. Tohle období roku mi připadá ponuré.

Modré pondělí, prý nejdepresivnější den v roce. Noviny hlásaly: „Dnes je modré pondělí, nejdepresivnější den roku, připravte se na den plný zklamání, depresí a špatné nálady.“ Nám bylo fajn. Seděli jsme s přáteli nad stolem plným dobrot, popíjeli svěží Chianti a nebáli se témat migrace ani krize středního věku. A pak jsme zjistili, že je pátek.

Brno bylo obalené ve smogu jako v ochranné fólii, ale nám to nevadilo. Korzovali jsme městem a nakukovali do galerií lemujících Husovu. Na pozdní snídani jsme si vyhlédli Industru, šlapali jsme na předměstí pěšky, protože byla neděle a všechny autobusy už jely. Dali jsme si tam domácí chléb a ztracené vejce a řepu a květák a plný talíř „zimní zeleniny“.

Za dva dny jsem strávila skoro 30 hodin s rodinou, svými přáteli, rodinami svých přátel. Objíždím naši ospalou zemi a užívám si každou jedinou chvíli doma, že se mi skoro nedaří jíst a spát.

Je tu tolik krásných, a přitom tak rozdílných míst, tolik skvělých lidí, kteří bezvadně vychovávají svoje děti, že mám vždycky pocit, že všechno bude fajn a tahle země bude zase jednou královstvím. A pak mi to připomene „Make America Great Again.“ A zastydím se za tu poslední větu.

Těším se na naše nové literární počiny.

Těším se na další a další chvíle s milovanými, které jsou tako šťáva z okvětních lístků nějaké moc vzácné květiny a která se lisuje jen za studena při novoluní a vy se jí nemůžete nabažit, ale zároveň ta květina roste jen na jednom místě a vy víte, že se na to místo dostanete jen občas, a proto žijete dnem i nocí a děláte si rezervy, i když tušíte, že tak to nefunguje, stejně tak jako nefunguje naspat se do zásoby.

Míjíme obrovské hokejové kluziště uprostřed lesa se zrezlými mantinely a potrhanými brankami a já myslím na to, jak mi chybí bruslení. Všechno působí ospale a smutně, padá soumrak, stromy jsou holé, tráva na mezích polehaná a zmačkaná jako deka v nohách postele. Vlak duní a otřásá se a mě pořád bolí žaludek z nějakého špatného nebo tučného jídla, které jsem snědla asi tři dny zpátky. Představuju si spánek a talíř horké domácí polévky, která na mě čeká. Žiju tak jinak než pár dní zpátky a někdy mám pocit, že jsem se v tomhle časovém pásmu ještě pořádně neprobudila.

Kolem se pomalu začínají rozsvěcovat nová a nová světélka. Krajina se opéká v oranžovém světle lamp a vypadá najednou už o mnoho víc utěšeně. Otevírám knihu, kterou jsem si od Tebe půjčila a polyká mě svět dlažebních kostek na Piazza Navona. Však víš.

Dobrou noc,

M

Dopis sedmdesátý druhý

Medo,

vítej doma!

Je začátek roku - a všechno je jinak. Měla jsem mlhavé plány, co letos podniknout, pak přišla kontrola u doktora, změna léků a vše je jinak. Čekání na to, zda léky budou fungovat, zda na nich budu fungovat. Přiznávám, že mám strach a že mě to srazilo na kolena. Ale teď, po pár dnech zpracovávání, se už snažím být pozitivní a brát to jako další zkoušku, kterou je nutné překonat. A já to jenom musím zvládnout, i když to může být těžké.

Neplánuji nic. To je tak zvláštní pocit. Snažím se odstranit nepodstatné zátěže, které si na sebe kladu sama, nikdo je nevnímá, neocení, a mne jen zatěžují. Snažím se prostě volněji dýchat.

Mám pocit jako by letošek ještě nezačal. Ještě jsem ho nestačila zachytit. Modřinka byla nachlazená, měla jsem ji celý týden doma. Ouškovi jsem kvůli tomu odkládala očkování. Některá dopoledne funguji v nouzovém režimu. Peru, uklízím, přemýšlím, co udělat k obědu. Šedá rutina.

Ale vedle toho spousta krás - hraní si s Modřinkou na doktorku, prodavačku či s domečkem pro panenky. Hodiny a hodiny plné her. Ouško ochutnalo první zeleninku. Byla jsem na krásné přednášce prof. Hilského o čase a na vtipném představení Vosto5 Společenstvo vlastníků. Nakoupili jsme si dobroty (chleba, floki, LoveBall, Kleina) u islandského pekaře v Artic Bakehouse. S mužem koukáme na novou řadu Terapie, seriál, co máme oba rádi.

Je to o úhlu pohledu a já doufám, že vždycky budu schopna vidět oba. A že si vyberu ten kladný jako ten, kterým se chci dívat.

Těším se na kafe, povídání a Listování. Tak už v pondělí ahoj!

Lisarah